*1886 – †1953
Také v třetí generační linii se v osobě profesora MUDr. Bohuslava Boučka promítla rodová lékařská tradice, a navíc, jak bylo v této rodině běžné, opět se jednalo o výjimečnou osobnost s přesahem medicínského oboru. Narodil se významnému poděbradskému lékaři Bohumilu Boučkovi (1850–1926), který stál u zrodu poděbradských lázní a matce Boženě, za svobodna Schnirchové (1849–1928), která se po smrti svého prvního manžela Adalberta Birnbauma (1835–1881) podruhé provdala v roce 1883 za Bohuslava Boučka. Bohuslav, doma přezdívaný Hoša, měl tři sourozence. Nejstarší sestra Bohumila (1884–1956) se provdala za Emila Obereignera a byla učitelkou francouzštiny. Jaroslav (1888–1956) působil jako klavírista a hudební pedagog a nejmladší Vladislav (1890–1971) byl vystudovaný agronom. Bohuslavovo pozdější lékařské směřování však nebylo zcela jednoznačné. Miloval hudbu, velmi dobře hrál na violoncello a krátký čas dokonce i studoval na konzervatoři a také na filosofické fakultě. Nakonec však přece jen převážila rodinná tradice. Po dokončení studií na lékařské fakultě Karlovy univerzity v roce 1911 krátce působil jako lékař v Praze u legendárního profesora Rudolfa Jedličky, iniciátora ústavu pro postižené děti. Pak absolvoval roční vojenskou službu a po vypuknutí balkánských válek v roce 1912 odešel i pod vlivem profesora Jedličky jako lékařský dobrovolník do Srbska, za což později obdržel vyznamenání sv. Sávy IV, Královský srbský Kříž Milosrdí a Řád srbského Červeného kříže. Později ještě získal Československou revoluční medaili a Řád Sokola s hvězdou. Před odjezdem na humanitární misi se stihl oženit s Ludmilou Schnirchovou (1888–1970), druhorozenou dcerou sochaře Bohuslava Schnircha, která vystudovala malířskou akademii v Mnichově. Společně měli později čtyři děti. Dcery Robertu (1914), Ludmilu (1921) a Boženu (1928) doplnil jediný syn Bohuslav (1923), který však tragicky zahynul při železniční nehodě v Poděbradech už v roce 1944. Spokojený rodinný život začínajícího lékaře však nejprve narušila 1. světová válka. Bouček sloužil jako lékař na východní frontě a tam byl hned v listopadu 1914 zajat. Na žádost srbské strany byl ze zajetí propuštěn a odešel léčit raněné vojáky do Srbska. Po pádu Srbska byl evakuován do Ruska, kde i nadále sloužil jako vojenský lékař. Na podzim roku 1917vstoupil do československých legií zprvu jako plukovní lékař. Později byl dokonce jmenován velitelem nemocnic v Omsku a ve Vladivostoku. Do vlasti se dostal až v lednu 1920. Po návratu z legií získal Dr. Bouček hodnost podplukovníka, ale vojenskou kariéru brzy opustil. Stal se vedoucím farmakologického ústavu a v roce 1928 řádným profesorem farmakologie na Lékařské fakultě v Brně. V letech 1933–1935 byl opakovaně zvolen děkanem této fakulty. A do života rodiny podruhé zasáhla válka. Už 1. září 1939 byl jako významný legionář zatčen gestapem a vězněn nejprve přechodně na Špilberku a pak v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Pro nemoc a snad i na základě intervence tehdejšího protektorátního prezidenta Háchy byl asi po roce propuštěn, ale v prosinci 1941 byl opět zatčen a několik měsíců vězněn v Kounicových kolejích. Po propuštění byl násilně penzionován. Ihned po skončení 2. světové války spoluzaložil Lékařskou fakultu v Hradci Králové a stal se jejím prvním dočasným děkanem. V roce 1946 pak založil na Karlově univerzitě v Praze první deontologický ústav, respektive ústav lékařské etiky. Stal se tak zakladatelem tohoto oboru v našich zemích. Odrazila se v tom Boučkova osobní válečná zkušenost v souvislosti se zneužitím medicíny za války. Byl autorem řady přírodovědeckých a nábožensko-filosofických pojednání, stál také u zrodu měsíčníku Věda a život. Zabýval se rovněž dějinami lékařství, byl členem mnoha vědeckých společností doma i v zahraničí. Už před 1. světovou válkou vystoupil z římskokatolické církve, chvíli experimentoval se svobodným zednářstvím, ale za války přijal v Oděse pravoslaví, aby po skončení války vstoupil do řad evangelické církve. Vinou postupující tuberkulózy se mohl profesor Bouček věnovat vědecké práci jen relativně krátce. V roce 1952 definitivně odchází z fakulty a na podzim 1953 umírá. Vytvořeno s částečným využitím veřejných webových podkladů RNDr. Jiřího Payne, vnuka MUDr. Bohuslava Boučka. (LL)