*1890 – †1940
Narodil se v Poděbradech do početné a velmi chudé rodiny. Dětství bylo poznamenané nedostatkem a tvrdostí života, což ho předurčilo k rané dospělosti. Když vypukla první světová válka, byl mezi těmi, kdo museli narukovat. Bojoval na ruské frontě, kde byl raněn a kde také přišel o svého bratra Václava, jehož jméno je dodnes k vidění na pamětní desce na staré radnici. Na konci války se společně s manželkou Annou a dětmi přestěhoval do Teplic, kde se živil jako sklář. Osud mu však zasadil krutou ránu – mladá manželka zemřela a Karel zůstal se čtyřmi syny sám. Nejstaršímu v té době bylo deset, nejmladšímu pouhé tři roky. V roce 1921 se vrátil zpátky do Poděbrad a na jaře 1922 se s rodinou usadil na Zámostí v historické dřevěné zvoničce u Havířského kostelíka a posledním legitimním obyvatelem tohoto historického objektu. Zvonička byla krátce předtím obnovena po ničivém požáru. V Poděbradech se zpočátku Karel Břichňáč živil také jako sklář, později jako pískař zaměstnaný u pana Kerharta, ale aby si pro živobytí početné rodiny trochu přivydělal, vykonával nejrůznější příležitostné práce. Několikrát měl na zimu od obce také pronajaté přilehlé jezírko Jordán, kde provozoval veřejné kluziště a kolemjdoucím prodával teplý čaj. V dobových záznamech se však objevuje i zmínka, že byl přítomen při rozebírání trosek někdejších železitých lázní v těsné blízkosti, odkud si lidé odnášeli cenný stavební materiál. Jeho přítomnost ve zvoničce byla obcí tolerována mimo jiné proto, že se staral o pořádek na pozemku kolem kostela a zvoničky, ačkoli za ubytování nic neplatil. Našel si družku Růženu, která s Karlem a nedospělými potomky společně žila ve zvoničce a přivydělávala si, že se starala o úklid přilehlého Havířského kostelíka a okolí. Na fotografii je s Karlem Břichňáčem právě jeho družka Růžena a tři ze čtyř synů. Tvrdost života i nepříjemná válečná zkušenost v něm zanechaly své stopy. Karel měl vážné zdravotní problémy a nemalé starosti s obživou, což nepochybně přispělo k jeho výbušnosti. Své syny často krutě trestal. Chlapci se potulovali po okolí, žebrali a kradli. Úřady nakonec rozhodly o odebrání nezletilých chlapců a jejich umístění do zařízení pro převýchovu. Na konci třicátých let se město snažilo Karla Břichňáče zbavit jako nechtěného nájemníka. Radnice tvrdila, že zvonička patří obci Kluk, nikoliv Poděbradům, a usilovala o odebrání jeho domovského práva. Obec Kluk naopak tvrdila, že zvonička spadá pod správu Poděbrad, protože i číslo popisné umístěné na zvoničce odpovídalo poděbradskému číslování. Po mnoha odvoláních a soudech se městu nakonec podařilo Karla domovského práva v Poděbradech zbavit. To ho psychicky zcela zlomilo, a zřejmě mělo rozhodující vliv na jeho tragický konec. Na jaře roku 1940 se ve zvoničce oběsil. Jeho družka Růžena tam ještě dožila k nelibosti úřadů až do poloviny padesátých let a stala se tak poslední stálou obyvatelkou tohoto magického místa. (PeB)