*1909 – †2003
Byl rodákem z Lysé nad Labem. Jeho otec Bohumil pocházel z 10 dětí a živil se jako obchodní cestující, později se vypracoval až na pozici obchodního ředitele firmy Souček-David Mochov vyrábějící likéry, nynější Fruta Mochov. Tatínek se velmi aktivně účastnil spolkového života, ochotnicky hrál divadlo, byl velkým vlastencem a vášnivým lovcem. V roce 1938 koupil dům v Poděbradech a dožil se 66 let. Matka Štěpánka Kvapilová pocházela z rolnické rodiny v Mochově. První světová válka zasáhla jako mnoho Čechů i Josefovy rodiče. Otec bojoval v Rakousko-Uherské armádě, bratr Štěpánky byl odvelen bojovat za císaře pána na ruskou frontu, kde byl Rusy zajat a prožil anabázi legionářů přes celou Sibiř do Vladivostoku a po skončení konfliktu lodí domů. Jeho manželka Štěpánka byla také hrdá vlastenka a v jednom dopise bratrovi na vojnu se kriticky zmínila o císařsko královském vládnoucímu systém. Obratem byla souzena pro vlastizradu a rok žalářována nejdříve v Litoměřicích, poté v Terezíně. Po smrti císaře Františka Josefa I. byla v amnestii omilostněna, ale velmi zesláblá prodělala španělskou chřipku a její následky si nesla až do konce života. Přesto zemřela v úctyhodném věku 82 let. Společný syn Josef začal chodit do vesnické obecné školy v Mochově, byl loutkohercem a od roku 1919 členem Československé obce sokolské, kde byl jeho strýc legionář náčelníkem. Jako cvičenec se zúčastnil čtyř všesokolských sletů v Československu a v roce 1930 dokonce i Všeslovanského sletu v Bělehradě a na něj navazujících exhibicí ve Splitu a v Sarajevu. Po absolvování klasického gymnázia v Brandýse nad Labem vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a získal titul JUDr. Rád cestoval po Evropě, mluvil plynně francouzsky a německy, částečně srbochorvatsky. Životní přátele získal i na studiích ve francouzském Dijonu. V Paříži, kde pracoval pro firmu Waldes specializující se na kovovou galanterii, se krátce stal dopisovatelem Národních listů. S velkým zájmem studoval historii polabských Slovanů. V Poděbradech založil Spolek přátel Lužice který měl 100 členů. Jeho vzorem v této oblasti byl hlavně první československý předseda vlády Dr. Karel Kramář, odborné informace čerpal i u svého oblíbeného historika Dr. Josefa Pekaře a v myšlenkách generála Rudolfa Medka. Po návratu z Francie se Dr. Bucháček oženil s dcerou Karla Plocka, správce filiálky kolínského pivovaru v Poděbradech. Libuše Bucháčková vychovala dva syny. Jiřího (1941), který byl stavebním inženýrem, a Jana (1946), který se stal tiskařem a tiskovým instruktorem firmy Heidelberger Druck maschinen AG. Politicky byl JUDr. Bucháček činný už jako student, kdy se stal aktivním členem Mladé generace Národní demokracie a studentského spolku Všehrd. Své profesní uplatnění směřoval k práci na ministerstvu zahraničí. Nejprve nastoupil jako právník na Zemský úřad v Praze, po německé okupaci však byl úřad zrušen a sám byl přeložen na okresní úřad v Kolíně a později na Němci řízený Úřad práce. Se svými přáteli ze studií a z předválečné politické činnosti vytvořil konspirační skupinu, která pomáhala při útěku českým dělníkům z Říše. To byla velmi riziková činnost, protože kolínské gestapo, zvláště po atentátu na Reinharda Heidricha bylo velmi agresivní a aktivně využívalo síť aktivních českých udavačů. Po osvobození v roce 1945 byl za zásluhy z doby okupace jmenován přednostou Okresního úřadu ochrany práce v Kolíně. Ačkoli vstoupil se svým mentorem a přítelem Dr. Josefem Truhlářem, starostou ČOS do sociálně demokratické strany a po sloučení stran tím pádem i do KSČ. Jeho politickou minulost, pevně zastávané hodnoty jako byla láska k rodné zemi a úcta k duchovnímu dědictví a také množství dobrých přátel z předválečných let mu noví mocipáni po roce 1948 neodpustili. Orgány státní moci se stále více vměšovaly do rozhodování jeho úřadu, dodržování platných zákonů označovaly za zbytečnou byrokracii. S tím se Dr. Bucháček, jako odpovědný státní úředník, nemohl smířit. V roce 1951 byl proto v akci „77 500 do výroby“ z úřadu propuštěn a donucen odejít pracovat jako pomocný zámečník do firmy Konstruktiva Kolín, kde pracoval až do roku 1955. Jeho vize stát se diplomatem tak definitivně skončila. Alespoň se tak vyhnul možnému věznění, které postihlo některé jeho politické přátele v rámci boje proti třídnímu nepříteli. Po převýchově už mohl vykonávat pouze funkce podnikových právníků mimo Kolín a Poděbrady. Až do konce pracovního života byl podnikovým právníkem Ústavu nerostných surovin Kutná Hora, kam denně z Poděbrad dojížděl vlakem. Díky tomu se však mohl více věnovat své rodině, koníčkům, poděbradské plovárně, bruslení a lyžování v milovaných Krkonoších, také čtení knih a denního tisku. Už od předválečných let se Dr. Bucháček účastnil sportovního dění v Poděbradech. Spolu s Dr. Nitkou a hrabětem Z. Kinským se podílel na stanovách Jezdeckého klubu Poděbrady. Po zrušení Sokola v roce 1941 spoluzakládal v Poděbradech náhradní oddíl české házené, aktivně také hrál tenis. Sledoval fotbalová utkání poděbradských klubů Sparta u rádiovek a SK Lázně v Oboře a v zimě utkání hokejistů na přírodním stadionu na Skupici. V roce 1990 se stal přednostou okresního úřadu v Kolíně a v plné míře tak byl za předchozí pracovní perzekuce morálně rehabilitován. Psal články do novin a byl nesmírně šťastný, že se dožil změny režimu, který nabízel lepší budoucnost a svobodu pro jeho blízké i pro celou republiku. Ve vysokém věku se mu zhoršil zrak a sluch a to byla i příčina jeho předčasné tragické smrti na poděbradském železničním přechodu nedaleko jeho bydliště ve věku 95 let. Dobrý člověk, humanista, vlastenec, poděbradský patriot, jehož životním heslem se stalo kromě několika latinských přísloví i to následující: „Co nemůžeš zmoci, trpělivě snášej.“ (JaBu)