*1883 – †1964
Takřka snový příběh provází českého divadelního ředitele a herce, jehož otec byl řadovým dekoračním dělníkem v pražském Národním divadle. A v tom samém divadle, o které se původně marně pokoušel jako herec, se pak jeho syn na sklonku profesní kariéry stal správním ředitelem. Zdaleka ne nepodstatnou kulisu v tomto příběhu tvoří také Poděbrady. Mladý Pepík se sice od mládí motal v divadelním zákulisí, ale podle otce to nebyla živnost k uživení. Musel se proto vyučit typografem, ale při tom usilovně statoval v divadlech. Tam si ho všimnul velký tragéd Národního divadla Karel Želenský a zřejmě na jeho doporučení i několikrát v sezóně 1901/1902 vystoupil v Kvapilově inscenaci Romeo a Julie přímo v titulní roli Romea, leč nabídka angažmá se nedostavila. V následujících letech absolvoval čtyřletou hereckou školu právě u Karla Želenského. Výsledkem bylo v roce 1905 první angažmá u divadelní společnosti Vladimíra Housy, který měl koncesi venkovské divadelní společnosti a hrával převážně na Kladensku a v jižních Čechách. Postupem času prošel několika dalšími divadelními společnostmi, až skončil zřejmě u té nejlepší, a to v Činoherní družině Jana Blažka, který měl koncesi pro střední a východní Čechy. Pro Burdův další vývoj bylo zásadní, že zde dostával i režijní příležitosti a seznamoval se s kvalitním světovým dramatickým repertoárem. U Blažka působil Burda až do roku 1918, hrál velké role, sledoval soudobé umělecké směry i práci předních režisérů. V roce 1918 se rozhodl založit vlastní kočovný soubor. Získal koncesi od ředitele Janovského a v Hořicích v Podkrkonoší zahájil první sezonu Činoherní a operetní společnosti Josefa Burdy. Soubor měl 22 herců a postupně prošel několika názvy. Vedle výše zmíněné společnosti (1918–1921) to byla Burdova činohra (1921–1938) a Středočeská činohra (1940–1945). Společnost získala pověst velmi zodpovědně vedeného souboru, cílevědomě usilujícího o kulturní povznesení českého venkova. V 30. a 40. letech působil Josef Burda i jako předseda Svazu divadelních ředitelů. Po válce byl v sezoně 1945/46 šéfrežisérem Městského divadla v Kutné Hoře a v letech 1946–1948 ředitelem divadla v Karlových Varech. V tak rozlítané živnosti hledal nějaké zázemí, které by mohl nazývat domovem. A to překvapivě nalezl v Poděbradech. Protože se do Poděbrad stále a rádi vraceli, Burdova manželka, herečka Adolfina Burdová přišla s myšlenkou, že by si tady mohli pronajmout v nějaké vile menší byt, ve kterém by měl i svou ředitelskou kancelář, všechny osobní věci a odkud by vyjížděli na jednotlivé štace. Burda miloval zdejší procházky přírodou i společenský a sportovní život lázní. Do Poděbrad zajížděl už jako mladý herec s divadlem pravidelně, ale od roku 1921 si tady zarezervoval divadlo tentokrát jako ředitel společnosti vždy na červen a červenec, aby obohatil lázeňskou sezónu. Nepodbízel se komediemi a operetkami, ale vsadil na klasický repertoár, mezi lázeňskou klientelou si své publikum našel a herci měli Poděbrady rádi. Město bylo kousek do Prahy a hlavně tady ve volných chvílích už žili částečně prázdninovým životem, zejména pak na labské plovárně na Ostende, kterou měl pronajatou Gustav Čech, bývalý ředitel venkovské operety. Během pravidelných pobytů v Poděbradech se Burda spřátelil s řadou významných lázeňských hostů, chodil do Obory na fotbal a pečlivě navazoval užitečné kontakty. O tom svědčí i fakt, že přední divadelní kritici o jeho činnosti pozitivně referovali v novinách, jako například Karel Engelmüller, který do Národní politiky ve své recenzi v roce 1923 označil Burdovu společnost jako jedno z nejlepších venkovských divadel s vysokou kázní, kvalitním repertoárem a profesionalitou. Za německé okupace hráli v Poděbradech v nově upraveném Divadle Na Kovárně, a když byla po atentátu na Heydricha omezena stálá divadelní činnost, vzniklo dokonce malé venkovní jeviště na plovárně na Ostende uprostřed pláže. I tady se hrálo divadlo, dokud pro odvážně zpívané vlastenecké písně Karla Hašlera nepřišel zákaz okresního úřadu a jeviště bylo rychle zbouráno. Nacisty přestalo bavit hlídat malá divadla a herce pracovně nasadili do výroby. Ženy šly do Interfarmy a muži převážně do Zbrojovky ve Skřivanech. Josef Burda v té době osobně zažil také nejhrůznější nálet na Poděbradsku, když 28. prosince 1944 si jeden z amerických pilotů (hloubkař) omylem vybral za cíl civilní vlak s 18 vagony na trati Kolín Poděbrady. Za Libicí začala palba. Nejprve na lokomotivu, a když vlak zastavil, pilot nesmyslně pokračoval se střelbou na vyděšeně prchající cestující. Tragickým výsledkem bylo 26 mrtvých a asi 75 zraněných. Po válce se Josef Burda vrátil opět k divadelní činnosti, a i když průběžně občas pracoval v různých kamenných divadelních scénách, domovem mu stále byly Poděbrady. A právě sem, do jeho skromného bytu nenadále 5. června 1949 osobně přijel tehdejší ministr školství a kultury Zdeněk Nejedlý s nečekanou nabídkou. Naléhal na něj, aby navzdory důchodovému věku, přijal funkci správního ředitele Národního divadla! Po týdenním váhaní, bývalý venkovský ředitel Burda, který do té doby řídil nejvýše několik desítek zaměstnanců, souhlasil a stal se šéfem umělců i správního aparátu „zlaté kapličky“ s více než tisícovkou zaměstnanců. Samozřejmě s novou funkcí se přestěhoval do nového pražského bytu, ale Poděbrady si ponechal jako srdeční záležitost až do konce života. Práce Josef Burdy byla v roce 1953 oceněna Řádem práce a v roce 1959 získal titul zasloužilý umělec. (LL)