CAIS OLDŘICH

800 poděbradských příběhů

*1921 – 1982

Uznávaný strojní inženýr a vysokoškolský pedagog patří mezi ty poděbradské rodáky, kteří sice zanechali svou stopu na vědeckém poli, ale širší veřejnosti zůstali víceméně neznámí. Po měšťanské škole v Poděbradech a absolvování Vyšší průmyslové školy v Pardubicích, kde se specializoval na letectví, nastoupil ve válečném roce 1940 do firmy Letov Letňany. Tady pracoval v experimentálním oddělení, které spadalo pod dejvickou pobočku německé zbrojařské firmy Junkers. To byl hlavní německý výrobce vojenských letadel. Po válce krátce působil opět v Letňanech, kde jeho pracovní angažmá přerušil výkon vojenské základní služby. Po jejím skončení překvapivě pracoval ve zcela jiném oboru a to jako konstruktér v libeňském závodu Karma Karla Macháčka. Možná, kdyby nedošlo ke znárodnění firmy, zřejmě by dál pracoval na zdokonalování plynových zařízení. Od roku 1948 se však opět vrátil k leteckému průmyslu v pevnostní zkušebně národního podniku Aero. Při zaměstnání dálkově vystudoval v letech 1951–1956 Strojní fakultu ČVUT, specializaci přesná mechanika. Mezi tím celá pevnostní zkušebna byla v rámci reorganizace delimitována od roku 1954 do Výzkumného leteckého ústavu v Letňanech. Tady se až do roku 1959 soustředil na rozvoj pevnostních zkoušek draků letadel, což jsou pevné části konstrukce letadla jako je trup, křídla, ocasní plochy, podvozek a soustava řízení. V týmu vytvářeli moderní tenzometrické metody zkušebních zařízení s důrazem na dynamiku draků. Záhy byl jmenován výzkumným pracovníkem a doporučen k aspirantskému studiu v oboru mechanika tuhých a poddajných těles a prostředí. Svou disertační práci na téma Předběžné rozbory únavové životnosti draků letadel obhájil roku 1966. Následně byl proto jmenován samostatným vědeckým pracovníkem a zaměřil se na prokazování leteckých vlastností a životnosti letounů L-29. Šlo o státní zakázku nejvyšší důležitosti, protože L–29 nazývaný Delfín se měl stát cvičným proudovým letadlem pro celou Varšavskou smlouvu. Oldřich Cais přispěl svým výzkumem k řešení vážných závad draku letounu, a to nejen L-29, ale i dalších sériově vyráběných typů a napomohl tak jejich úspěšnému uvedení do běžné praxe. Do roku 1974 bylo vyrobeno přes 3500 kusů tohoto modelu. Na základě pozitivních výsledků a vzrůstajícího exportu zpracoval v roce 1962 původní metodu průkazu únavové životnosti také kovových kluzáků. Vypracoval konkrétní podklady a směrnice a výrazně se zasloužil, že kluzák L-13 Blaník byl první na světě s objektivně prokázanou bezpečnou únavovou životností. Většina z vyrobených letadel stále ještě létá ve více než 40 zemích světa, čímž se letoun zařadil mezi nejúspěšnější výrobky československého leteckého průmyslu. Cais se také významně podílel na prokazování únavové životnosti dalších letounů Ae 45 a L 200. Aplikace jeho metodiky byla pozitivně hodnocena i britským Královským zkušebním leteckým ústavem (RAE). Oldřich Cais začal své zkušenosti předávat i vysokoškolským studentům, když začal v šedesátých letech přednášet předmět pevnost a zkoušky leteckých konstrukcí na katedře stavby letadel Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. V roce 1968 nastoupil jako odborný asistent na katedru nauky o pružnosti a pevnosti Strojní fakulty ČVUT a o rok později se v oboru habilitoval na docenta. V základním studiu přednášel metodiku a analýzu pevnostních výpočtů strojních součástí v elastickém a plastickém stavu při statickém, dynamickém i rázovém namáhání. Rovněž se specializoval na experimentální metody pro zjišťování napjatosti strojních součástí. Na akademické půdě rozšiřoval svůj záběr, takže nově přednášel i teorii pružnosti a plasticity. Ve své vlastní vědeckovýzkumné práci se zabýval zejména problémy napjatosti za vysokých teplot a otázkami životnosti strojních součástí. Podle vzpomínek studentů patřil k uznávaným a oblíbeným pedagogům, vedl aspiranty a podílel se na práci komise pro obhajoby kandidátských disertačních prací. Spolupracoval také na státním úkolu, což byl výzkum životnosti leteckých částí při kmitavém zatížení s proměnlivou amplitudou. Své zkušenosti dokázal v praxi uplatnit jako expert pro otázky životnosti a spolehlivosti letadel, strojních částí a zařízení. Navázal kontakty s domácími i zahraničními závody a výzkumnými ústavy a pracoval v několika komisích RVHP. V roce 1968 mu bylo propůjčeno vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Sám aktivně praktikoval létání jako aktivní člen Aeroklubu republiky Československé a od 1954 byl držitelem Stříbrného plachtařského odznaku FAI (Féderation Aéronautique Internationale). Je autorem řady odborných studií a vysokoškolských skript. (LL)