*1940
Legendární spisovatel dobrodružných chlapeckých příběhů Jaroslav Foglar, vedle krátkého pobytu v Poděbradech a hrobu tatínka Jindřicha, má ještě jednu překvapivou vazbu na Poděbrady, respektive na Polabec. Je to výtvarník, jehož styl zná snad každý a zdaleka ne už tak jméno. Je jím Marko Čermák, který v roce 1968 převzal práci na vizuální stránce legendárních Rychlých šípů po Janu Fischerovi. Kromě toho stál v 60. letech 20. století u zrodu slavných country a bluegrassových skupin Greenhorns (Zelenáči) a White Stars. Později založil bluegrassovou kapelu Paběrky. Jeho rodiče se poznali na Podkarpatské Rusi v Užhorodě. Otec Marko Čermák se sem dostal ve 30. letech 20. století jako úředník. Maminka Zdena Čermáková, rozená Bajzová, nedostudovala v Praze práva a v Užhorodě hrála závodně volejbal. Se začátkem války v roce 1939 se museli všichni Češi vrátit zpět z Podkarpatské Ukrajiny domů. Čermákovi se usadili ve vsi Polabec u Poděbrad, kde se jim krátce po příjezdu narodil první syn Marko. Později přišly na svět ještě další dvě děti. Otec tehdy pracoval na berním úřadě v Poděbradech a matka zůstávala v domácnosti. Ještě v roce 1945 se rodina přestěhovala do Liberce, kde otec opět získal místo úředníka na berním úřadě. Malý Marko zde začal chodit do první třídy. V domě po odsunutých Němcích objevil spoustu úžasně ilustrovaných inspirujících knih. Vztah k hudbě zase navázal na prázdninovém táboře, kde se zranil a nemohl se zapojit do táborových her. Proto chodil umanutě poslouchat pána, který na břehu řeky podmanivě hrál na mandolínu. Oba rodiče pod dojmem válečných událostí vstoupili do komunistické strany. V roce 1948 získal otec místo na berním úřadu v Praze a rodina se stěhovala do hlavního města, ale po únorovém převratu rodiče KSČ rychle opustili. Krátce nato otce vyhodili z práce. Našel si práci jako dělník vrtné soustavy na hledání zdrojů vody a maminka nastoupila ve školní družině. Otec si pronajal chatu na Kačáku, kde se dnes nachází přírodní park Povodí Kačáku. Scházeli se tu sousedé a hráli a zpívali staré trampské písně, a právě trampský způsob života byla třetí celoživotní inspirace. Už na základní škole se spřátelil se spolužákem a pozdějším vynikajícím grafikem Oldřichem Kulhánkem. Společně absolvovali Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze a společně se hlásili na Akademii výtvarných umění a společně se tam nedostali. A tak se Marko pragmaticky rozhodl vystudovat český jazyk, dějepis a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě. Jenže kvůli sporům s jedním profesorem těsně před státnicemi odešel. Na následné vojenské službě založil posádkovou kapelu, a navíc hrál volejbal za Duklu Kladno. Také začal kreslit důstojníkům portréty jejich manželek a získal status neoficiálního posádkového výtvarníka. Po vojně nastoupil v propagačním oddělení Kulturního domu na Vinohradech. Později získal zaměstnání výtvarníka v Československých aerolinkách, a když přišla šance kreslit Rychlé šípy, stal se výtvarníkem na volné noze. Foglarovská romantika se mu už od dětství natrvalo vtiskla do duše. Právě v roce 1968 uspěl v konkursu na nového kreslíře a pak ve zběsilém tempu kreslil 24 komiksů měsíčně. Nicméně netrvalo dlouho a foglarovky se opět ocitly v nemilosti a na dlouhá léta byly zakázány. Ale to se Marko už zdokonalil ve hře na kytaru a banjo a v roce 1965 se stal jedním ze zakladatelů bluegrassové skupiny Greenhorns, spolu s Janem Vyčítalem. Postupně přibírali další muzikanty a stoupali ke slávě. V roce 1970 přišli Petr Novotný a Michal Tučný a s nimi se repertoár dále modernizoval. V roce 1972 se kapela musela na příkaz přejmenovat na Zelenáče a projít takzvaným přezkoušením, aby si vůbec mohli vydělávat hudbou. Mnohem později (v roce 2007) dokonce obdržel cenu od Americké bluegrassové asociace za propagaci pětistrunného banja, country a bluegrassu ve světě. Cenu měl převzít v americkém Nashvillu, ale nakonec se jet neodhodlal. V té době už trpěl nemocí rukou, jež mu zabraňovala plnohodnotně hrát na banjo. K jeho dalším výtvarným dílům patří vůbec nejdéle vycházející český kreslený seriál Modrá Pětka scenáristy J. B. Kamila (pseudonym Bohumila Koláře a Jiřího Hromádka), který vycházel v časopise Pionýrská stezka od roku 1971 do roku 1991 (celkem na 300 pokračování). Marko Čermák byl třikrát ženatý. První manželství s Libuší, rozenou Maškovou, skončilo ještě na vojně. Z druhého s Emou, rozenou Šelmátovou, vzešla jedna dcera Lucie. V třetím manželství s Vladimírou, rozenou Peštovou, se narodily dvě děti. Umělecké geny se nezapřely u dvou potomků. Na „Hollarku“ se dostal jeho syn Marko Čermák mladší. Dcera Růženka Čermáková absolvovala výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě. S třetí ženou Vladimírou se seznámili na horách, byla instruktorka a vášnivá lyžařka. Přírodu měla ráda stejně jako její manžel. Nejen přes léto společně pobývali ve srubu v brdských lesích. Strávili spolu mnoho krásných let v přírodě, na vodě i na horách. (Zpracováno s využitím textů Paměti národa) (LL)