kolem *1600 – †1622
Nápis na nenápadném žulovém balvanu nedaleko presbytáře havířského kostelíčka Na Zámostí připomíná poděbradského exulanta Ondřeje Chebďovského, popraveného (v textu na pietním balvanu z roku 1935 je uvedeno sloveso – utraceného) v Hradci Králové v roce 1622. Kdo to byl a proč ten kámen? V třicátých letech minulého století v Poděbradech, jako v mnoha dalších českých městech byla móda zakládat okrašlovací spolky z dobré vůle několika jedinců a jejich upřímné snahy udělat něco pro zkrášlení a zviditelnění místa, ve kterém žili. I zde takový spolek existoval v letech 1932 až 1937, míval až 250 členů a jeho aktivita tu spočívala hlavně v odhalování pamětních desek a zkrášlování okolní krajiny za mostem či kolem Skupice. Členy spolku se stávaly známé místní osobnosti, které přicházely s různými návrhy, ty pak předkládaly úřadům a korporacím a obyčejně uspěly. Tak tomu bylo i s pomníčkem u havířského kostelíčka. Hlavním iniciátorem byl tehdejší správce muzea a archivář dr. O. L. Šťastný, který se o Chebďovském dočetl v knížce Jana Amose Komenského O těžkých protivenstvích církve české, vydané v roce 1622. Pamětní kámen Ondřeje Chebďovského pak byl za hojné účasti místních obyvatel a za zpěvu vlasteneckých písní slavnostně odhalen 2. července toho roku. Archivář Šťastný se stal hlavním řečníkem a ve svém projevu popsal nešťastný osud nevinného mládence, který byl na svém útěku do Kladska chycen v Dobrušce, dopraven do Hradce Králové a tam pro výstrahu druhých vražen na kůl. Řečník uvedl, že to byl student a zbožný mládenec, kterému nic jiného dokázati nemohli, nežli že některé listy od přátel přátelům s sebou nesl a ani žádným mučením na něm nic nevymučili. Jeho otec písař čili syndikus města Poděbrad z hoře nad synem svým zanedlouho zemřel nemaje síly, aby uprchl jako jeho bratr, který byl v Poděbradech zámeckým úředníkem. Jenže historik Jan Hellich ve svém rukopise Válka třicetiletá 1618-1648 a příběhy vojenské do 1666, ve skutečné pokladnici jinak těžko dostupných údajů z této doby v Poděbradech, uvádí něco jiného. Komenský netvrdí, že šlo o syna syndika Chebďovského, není tam nic o exilu, naopak tam jasně stojí, že mladý student Ondřej byl chycen brzy po Bílé Hoře roku 1622 v Dobrušce, když se vracel do Kladska, kde byl ve službách Bernarda Františka Thurna, syna předáka stavovské opozice hraběte Matyáše Jindřicha Thurna. Kladská pevnost byla už tehdy posledním střediskem odporu proti Habsburkům, byla obléhána vojsky maršála Baltazara Maradase a generalissima Albrechta z Valdštejna. Ondřej Chebďovský byl zřejmě pokládán za vyzvědače, a zřejmě proto ta zvlášť krutá forma popravy, vyhrazená právě pro špehy a vyzvědače. Jan Hellich vypátral totožnost i dalšího Jana Chebďovského, který před třicetiletou válkou studoval na pražské univerzitě a pak tam se staral se o poddanské vesnice, které patřily pod Karolinum. Jan Chebďovský pocházel z poděbradské měšťanské rodiny, které patřil na západní straně náměstí nárožní patrový dům čp. 30/I. V pramenech se někdy objevuje s přídomkem z Felsu, což by naznačovalo bližší vztah k hraběti Colonovi z Felsu, který byl jedním z direktorů a padl v Rakousku jako velitel stavovské jízdy. V zimě 1619–20 byl Jan Chebďovský poděbradským syndikem, tj. městským písařem, neboť je tu doložen v zápisech z roku 1620 a 1621. Je známo, že město bylo v té době brzy po Bílé Hoře vydrancováno císařskými oddíly, které sledovaly odjezd Fridricha Falckého a jeho královského dvora přes Poděbrady a Náchod do slezské Vratislavi. Počátkem ledna 1621 následovalo další vydrancování a vypálení města zbytky jízdního pluku Kristiána mladšího z Anhaltu Chebďovskému se tehdy podařilo zachránit městské knihy, které se tak zachovaly. V roce 1623 odešel Jan Chebďovský se ženou Kateřinou a dvěma dětmi do saské Pirny, kde se usadil. Do Poděbrad se vrátil ještě jednou roku 1628, kdy mu bylo dovoleno, aby přišel prodat svůj pozemkový majetek v Kluku. Žil potom v Pirně a od roku 1636 v Žitavě. Zde sloužil ve švédském vojsku a z rozhodnutí Švédů byl za švédské okupace roku 1643 a 1648 nadřízeným hejtmanem statků někdy Smiřických a zastupoval zájmy Markéty Slavatové. Mluví se o něm ještě roku 1657, kdy žil v dolnolužickém městě Löbau. Ondřej „studiosus“, který zahynul roku 1622 ne jako exulant, ale jako jeden z posledních věrných bojovníků proti Habsburkům a všemu, co představovali, nemohl být jeho synem, možná to mohl být jeho mladší bratr. (JH)