*1861 – †1929
Z rodné ukrajinské obce Perešory v Oděské oblasti je to do Poděbrad bezmála 1500 kilometrů, a právě tady po mnoha peripetiích strávil poslední léta svého života významný ukrajinský buditel, organizátor a mecenáš ukrajinského národního obrození Jevhen Čikalenko. V Poděbradech je také pochován. Jeho otec byl ve své vlasti zaměstnancem okresního soudu. Když bylo Jevhenovi 9 let, rodiče ho poslali do internátní školy v Oděse, zaměřené na studium západních jazyků. Jevhen v té době ale kromě lidové ukrajinštiny, kterou se mluvilo v rodné vesnici, neuměl jiný jazyk a údajně se stával terčem posměchu spolužáků z bohatých rodin i učitelů v tehdejším carském Rusku. Snad i tato zkušenost ho v budoucím životě vedla k podpoře ukrajinského jazyka, literatury a kultury. Roku 1875 Jevhen nastoupil na reálné učiliště v Jelisavetgradu, po jehož absolvování odešel do Kyjeva, aby tu studoval práva. Záměr se mu sice nezdařil, universita přijímala pouze absolventy klasických gymnázií, ale pobyt v Kyjevě se mu stal zásadním. Tady se poprvé setkal s ukrajinským národnostním hnutím a začal pro něj pracovat. Touha po vyšším vzdělání Jevhena ale neopouštěla, proto se roku 1883 rozjel do Charkova a nechal se zapsat ke studiu agronomie na Přírodovědecké fakultě Charkovské university. Zároveň se na charkovské univerzitě stal členem radikalizovaného ukrajinského tajného spolku Drahomanovka a aktivně se zapojil do jeho práce. To se mu stalo osudným. Roku 1884 byl zatčen, z univerzitního studia vyloučen a na pět let vykázán ze všech větších ukrajinských měst. Odebral se do rodné Perešory a strávil tu následujících deset let. Po smrti otce začal samostatně spravovat rodinný statek a využíval nabyté agronomické vědomosti. Mezi místními rolníky propagoval moderní zemědělské technologie a zavádění strojů, psal a vydával popularizační brožury v ukrajinštině. Roku 1894 Čikalenko odešel do Oděsy a stal se členem Oděské ukrajinské obce (Hromady), která sdružovala především ukrajinskou inteligenci. Tady začal působit organizačně, ale také jako mecenáš, finančně podporoval vydávání ukrajinsky psané literatury a periodického tisku. Roku 1900 se natrvalo přestěhoval do Kyjeva, a i tady se okamžitě zapojil do činnosti místní tajné ukrajinské organizace (Hromady), která patřila k nejvýznamnějším na Ukrajině. Jako jiné ukrajinské „hromady“ byla v carském Rusku zakázána, členům hrozilo vězení nebo deportace na Sibiř. Jevhen Čikalenko tu pokračoval ve své mecenášské podpoře ukrajinského národnostního hnutí. Svými penězi podpořil vydání velkého Gričenkova slovníku ukrajinštiny, na jehož vydání se podílel i autorsky. Založil fond k podpoře ukrajinských spisovatelů a studentů, financoval ukrajinské noviny a časopisy. Podílel se na založení a vydávání časopisu Hromadska dumka (1906) a po jeho zákazu se zasloužil o vznik a finanční podporu nového listu Rada (1906–1914), v němž se poprvé objevily formulace o potřebě ukrajinské autonomie v rámci ruské říše. Po vypuknutí 1. světové války Čikalenko z obavy před zatčením odešel načas do Finska. Vrátil se po vypuknutí ruské proticarské revoluce v únoru roku 1917 a byl jedním z iniciátorů ukrajinské Ústřední rady, orgánu, jehož cílem bylo posílit politické pozice Ukrajiny, prosadit její samostatnost v budoucím federativním Rusku. Bolševický převrat v listopadu 1917 a složitá situace ukrajinských politických skupin byly zřejmě příčinou Čikalenkova rozhodnutí opustit roku 1918 Rusko. Přes Halič a rakouský Rabenstein se dostal roku 1925 do Poděbrad. Tady se stal se předsedou Terminologické komise zdejší Ukrajinské hospodářské akademie. V té době se už několik let intenzivně věnoval lexikografii (zpracovávání jazykové slovní zásoby). Roku 1927 vydal Rusko-ukrajinský zemědělský slovník a rok nato Slovník lesnický. Zemřel při akutní hospitalizaci v pražské Všeobecné nemocnici. Urna s jeho popelem byla umístěna v části poděbradského hřbitova, která připomíná krátkou meziválečnou existenci zdejší ukrajinské vysoké školy a zdejší velké diaspory. Jevhen Čikalenko po sobě zanechal cenné rukopisné vzpomínky a deníky z let 1907-1929, které poskytují bohatý materiál ke studiu ukrajinské historie přelomu 19. a 20. století. Vědecké konference se dodnes zabývají jeho dílem a působením. Jeho mottem bylo rčení, že nestačí milovat Ukrajinu srdcem, je třeba sáhnout i hluboko do kapsy. Po ruské invazi na Ukrajinu byla Puškinova ulice v Kyjevě přejmenována na počest Jevhena Čikalenka. (LK)