asi *1565 – †1640
Ze života tohoto muže je známo jen několik hodnověrných údajů, které však pomohou nahlédnout do dramatického dění v Poděbradech před třicetiletou válkou. Od dob krále Jiřího se většina zdejších obyvatel hlásila k utrakvistům, i všichni faráři a kantoři zde sloužící, bývali nekatolíci. Jan Dasypus, jinak zvaný Hosius Chotětovský, byl přijat ve zdejším městě za bakaláře kolem roku 1590. Jako absolvent tehdejšího pražského učení dobře zapadl do protestantského prostředí a sousedé s ním byli tak spokojení, že mu v roce 1598 dali osvědčení „mládenec pokojný jest a povolání své jak ve škole, tak v chrámu Páně nezanedbává a při škole poděbradské již několik let i za jiných pánů farářů setrvává“. K citelné změně v poděbradských poměrech došlo už předtím v roce 1581, kdy za císaře Rudolfa II. byli pověření dohledem nad duchovenstvem na komorních panstvích pražští arcibiskupové. Ti, v zájmu Habsburky prosazované rekatolizace, začali důsledně dosazovat na místa farářů katolíky. Za nekatolického děkana Jana Jakobidese tak byl v roce 1598 na poděbradskou faru dosazen katolický kněz Štěpán Lovčanský. Byl sice horlivým katolíkem, ale neměl dobrou pověst pro svou svárlivost a lakotu, soudil se se svým předchůdcem a ve městě vyvolával různice. Ty měl samozřejmě i s tehdejším správcem školy Janem Dasypem, který se držel víry svých nekatolických předků. Novému děkanovi vadilo, že nevyučoval katechismus podle jezuity Canisia „ve škole responsů nezpívá, cantem notovati nedá a v reverendě nechodí“. To bylo právě v době od konce září 1598 do 1. ledna 1599, kdy pobýval v Poděbradech císař Rudolf II., který se sem uchýlil, když v Praze vypukl mor. Dodnes se zachovala latinská báseň vydaná tiskem, složená Janem Dasypem s názvem Gratulatis de prospero sacratissimi imperatori Romani Rudolphi II. in memoriam oppidi Podiebradensis facta 1599. (Díkučinění za šťastný posvátné vznešenosti císaře římského Rudofa II. na zámek poděbradský příchod i odchod v upomínku na město Poděbrady 1599. Obsahem bylo rétorické velebení panovníka a prosba o podporu vědy, školy a povznesení Poděbrad, které nemají téměř žádných důchodů. Dokud byl císař v Poděbradech, neodvážil se děkan Lovčanský na Dasypa útočit, ale hned po jeho odjezdu žádá o dovolení, aby jiného bakaláře si mohl vzít. Jako reakci na to purkmistr, městská rada, a nakonec i hejtman Dasypa u arcibiskupa obhajují a chválí. Ve zlomcích radního manuálu se zachovaly ještě zprávy o tom, k jak dramatickým scénám tu docházelo. Děkan Lovčanský se obrátil na městskou radu se slovy, že pokud školní správce Dasypus nadále zůstane, tak on děkan se bude snažit „sochorem jej pryč vyprati, a nebude-li moci sochorem, tedy kordem vysekati jej chce“. Dokonce se do toho vložil senát vysokého učení pražského a v dopise zdejšímu hejtmanovi Mikuláši Klusákovi z Kostelce žádá, aby správce školy v tomto sporu ochránil. Dasypus se latinsky psaným listem bránil a uspěl. Štěpán Lovčanský z Poděbrad odešel v roce 1600 do Kostelce nad Labem a jeho místo obsadil ještě přísnější katolík Tomáš Chýžský. Za něj se katolická strana díky jezuitům a rostoucímu vlivu katolických stavů úspěšně přičiňovala o vítězství své víry. Rudolf II., ač katolík, byl lhostejný ve věcech náboženských a protestanty celkem toleroval. Protestantští stavové se tak při každé příležitosti domáhali úplné náboženské svobody. V Poděbradech však děkan Chýžský nepřestával provádět rekatolizační reformy, čímž se staré spory s rektorem Dasypem jen obnovovaly. Nakonec Rudolfovým majestátem z roku 1609 došlo ke smíru mezi oběma stavy. Z té doby pochází i žádost Poděbradských, aby si sami mohli rozhodovat o věcech náboženských. V roce 1608 byl za děkana Chýžského v Poděbradech dosazen další katolík Adam Chytropes, který jako jeho předchůdce to tu neměl lehké, vydržel ve městě pouhý rok. Stejně krátce tu působili i další katoličtí následovníci. Jedním z nich byl hned v roce 1609 děkan Jindřich Kocián. Záhy se tu zprotivil, protože vedl nepořádný život, více si hleděl pití, honitby a vlastního hospodářství, o čemž svědčí zachovaný dopis městské rady v zemském archivu i obrana Kociánova. Vůdcem opozice proti tomuto děkanovi se stal vedle panského sirotčího písaře Ondřeje Chebďovského i Jan Dasypus. V té době končil jako kantor a správce školy, neboť v roce 1610 zemřel písař Matěj Mělnický. Městský písař neboli syndikus byl důležitý úřad. Do třicetileté války ho zastávaly ponejvíce osoby s akademickým vzděláním, kteří školu rády vyměnily za výnosnější písařství. Dasypus byl pak syndikem do roku 1616, kdy ho nahradil v této funkci Jan Jakobides. V prosinci roku 1616, když sestavoval radu města hejtman Weikirch z Bubna byl Jan Dasypus Chotětovský již konšelem a v březnu 1620, jak je uvedeno v manuálníku města z let 1619-1620 vykonával i úřad purkmistrovský. V úřadě purkmistra se konšelé střídali tak, že každý úřadoval jeden měsíc. To už bylo za třicetileté války (1618–1648) a z té doby se zachovalo velmi málo zpráv, a to ještě kusých, protože městský archiv včetně všech privilegií shořel. Proto ani další osud Dasypův není znám. Rozhodně to neměl lehké. V roce 1625 poručila císařská komora v rámci rekatolizace hejtmanům, aby nekatolickým sousedům a obyvatelům ve městě zastavili všechny městské živnosti, a zejména várečná práva. Pak bylo zakázáno nekatolíkům vstupovat v stav manželský, a kdo by tak učinil, přišel by o majetek. Když to nepomáhalo, tak bylo do nekatolických rodin posíláno na byt vojsko, dokud násilím nebyli přinuceni k přestupu do katolické církve. Pod tlakem takových okolností se dal ke katolíkům s mnoha dalšími i Jan Dasypus se svým sedmiletým synem, jak dokládá záznam v archivu místodržitelství. V roce 1640 už nežil. Jeho „role z neznámé příčiny byla ujata v jednom kuse při ohradě jdouce z Pátku ve výměře 1 kopy záhonu v pokutě 90 zl. r. k. k záduší poděbradskému“, což je k tomu roku zapsáno v staré pamětní knize města. (JH)