*1863 – †1937
Ve své době patřil k rázovitým a nepřehlédnutelným poděbradským postavám. Tak jako jeho italští předkové byl kominickým mistrem, ale toto řemeslo neprovozoval a svou kominickou koncesi raději pronajímal. Pradědeček Jan Babtista de Giorgio pocházel ze starobylého italského rodu z Pavie, jehož předkové byli na konci 16. století povýšeni do šlechtického stavu a Janův otec se stal zámožným stavitelem. Sám Jan se jako vyučený kominík vydal do světa na zkušenou a v roce 1759 se poprvé ocitl v Nymburce. Po čase v roce 1763 se sem vrátil, usadil se tu, přijal měšťanství a oženil se s Marií Lukrecií. Byla to vdova po nymburském kominickém mistru Sygaliovi, a vyženil s ní dva syny. Vlastní děti neměli, neboť ona po sedmiletém manželství zemřela. Naopak z druhého manželství s Apolonií Horákovou se narodilo 6 dětí. Živnost po otci převzal nejstarší syn František, který pokračoval v nymburské kominické dynastii. Protože se jeho potomci usadili také v Poděbradech, zaujali i Jana Hellicha, který pak zpracoval celý jejich rodokmen. Nymburský František se oženil s měšťanskou dcerkou Marií Magdalenou Mollinariovou a z tohoto manželství kromě dcer vzešli dva synové. Starší Antonín (1816-1885), který se už psal de Giorgi, se v roce 1843 přestěhoval do Poděbrad, aby se tu stal kominickým mistrem, v Nymburce v zavedené živnosti zůstal jeho mladší bratr Emanuel. Antonín si vzal za manželku Annu Fischerovou, dceru správce dragounských kasáren a zase měl dva syny, Emanuela a Antonína. Tentokrát se do Nymburka vrátil Antonín, aby převzal kominickou živnost po strýci a Emanuel zůstal v Poděbradech. Oženil se tu a s manželkou Eleonorou měli čtyři děti. Kominictví ho však už nelákalo. Emanuel de Giorgi byl totiž velmi podnikavý člověk, rád a často cestoval hlavně do zámoří. Třikrát se plavil do Ameriky, poprvé dokonce v mládí jako plavčík, aby poznal, jaká je služba u námořnictva. Nebylo divu, když se pak vracel ze světa zpět, že mu byly Poděbrady malé. Díky své bujné fantazii měl dalekosáhlé plány, většinou však neuskutečnitelné, a když se sám dal do podnikání, byl naivní a nepraktický, takže většinou ztroskotal a na to doplatil. V Poděbradech provozoval několik podniků jako prodejnu s kovovým nábytkem a suvenýry a rovněž obchod s velocipedy a motocykly. Oba obchody, jak je vidět na starých fotografiích, se nacházely na náměstí přímo v přízemí Záložny. V roce 1907 například zavedl automobilovou dopravu mezi Poděbrady a Pečkami, ale provozoval ji sotva tři týdny. Podobně po I. světové válce skončil jeho pokus být impresáriem plzeňského houslisty Kubáta a provázet ho na jeho turné po Itálii. Měl také úmysl přestěhovat se s rodinou do jižní Francie a provozovat tu českou pekárnu, což mu bylo naštěstí také rozmluveno. V Poděbradech se stal se průkopníkem automobilismu a jako společenský člověk byl činný v mnoha místních spolcích. Tuto vlastnost zdědil po svém otci Antonínovi, který se vedle kominického řemesla také horlivě účastnil místního spolkového života, a to hlavně kolem roku 1862, kdy byl u vzniku několika z nich. Jako správce bývalých kasáren se hodně angažoval v tom, aby se po odchodu Hardegových kyrysníků tyto kasárny přebudovaly ve stálé kamenné divadlo, první na českém venkově. Sám byl velkým ochotníkem, hercem i režisérem. Jeho syn Emanuel se angažoval nejvíce v poděbradském Sokole, kde byl po mnoho let i cvičitelem. Jeho největší vášní se však stala jízda na velocipedu s jedním velkým kolem. Víme o ní díky jeho spolužákovi a nejlepšímu kamarádovi Ludvíku Kubovi, který na něho vzpomíná ve svých pamětech (Zaschlá Paleta, 1956). „Mistr řemesla kominického, kamarád ještě z doby, než jsme začali chodit do školy, přítel od chlapectví, později můj cvičitel v Sokole, a ještě později můj učitel jízdy na vysokém kole. Pocházel z rodiny, jak patrno původně italské, ale byl blondýn zcela severského vzhledu a kliďas anglické ráže, tedy svému rodu typem tak odcizený, jak výslovnost jeho skutečného příjmení. Než jsme začali chodit do školy, oni bydleli v prvním patře a my v přízemí na náměstí. Hráli jsme si spolu denně. Naše kamarádství bylo nerušené, ač mi je matka zkoušela zkazit, neboť mi stále dávala Emánka za vzor…“. Také jeho láska k přírodě byla obdivuhodná, zejména když si za první republiky postavil moderní vilu ve velké zahradě hned u inundačního mostu. Tak měl na dohled Oboru, kde trávil mnoho času procházkou po cestičkách, pozoroval přírodu, listoval v zahraničních žurnálech, vzpomínal na cizí kraje, které navštívil a o kterých také rád všude vypravoval. Ač znal řadu evropských jazyků, nedokázal je ve své skromnosti lépe uplatnit. Jen když přišel nějaký cizinec do jeho krámu, pak se mu stával tím nejlepším průvodcem. Přestože se o založení klubu velocipedistů v Poděbradech uvažovalo už v roce 1883 a Emanuel de Giorgi byl od mládí vášnivým velocipedistou a jezdit na kole naučil nejen kamaráda Kubu, teprve o deset let později byl klub jeho zásluhou oficiálně ustaven. V roce 1893 se pro cyklistické závody také stavěla závodní dráha v místech dnešní jízdárny. Emanuel de Giorgi se na ní v následujícím roce 1894 stal hlavním organizátorem národních cyklistických závodů, v dalších letech tu organizoval i závody mezinárodní. Když na jaře 1937 zemřel, byly jeho ostatky uloženy do rodinné hrobky při severní hřbitovní zdi v Kluku. Jeho jméno, ani jména některých dalších rodinných příslušníků dnes už na ní bohužel nenajdeme. Při poslední úpravě hrobky totiž byly původní náhrobní desky nahrazeny prázdnými z leštěné žuly. Zbyla jen jedna oznamující, že sem byly uloženy mimo jiné ostatky Emanuelových rodičů Antonína a Anny de Giorgi a dcery Aninky, posluchačky obchodní školy, která jako šestnáctiletá zemřela v roce 1923. V hrobě také leží manželka Eleonora, dvě dcery s jejich rodinami a jediný syn Zdeněk, který si v posledním domě na Zámostí založil brusírnu a v roce 1954 tragicky zemřel. (JH)