*1879 – †1972
Do Poděbrad se přistěhovala jako čtyřletá z veleslavínského zámečku, kde se narodila. Její otec v Poděbradech koupil zadlužený cukrovar a nechal pro svou velkou rodinu postavit vedle cukrovaru rozlehlou vilu. S manželkou Marií, rozenou Kalmünzerovou, bývalou herečkou pražského Prozatímního divadla, se sem v roce 1883 přistěhovalo i sedm jejich dětí: Adolf (1873), Anna (1874), Olga (1876), Marie (1877), Leopolda (1879) a Vilém (1881). V Poděbradech se Dostalovům narodily ještě další čtyři děti: Karel (1884), Jan (1885), Václav (1888) a Hana (1890). Z jedenácti dětí se devět dožilo dospělého věku a téměř všechny měly nějaké umělecké nadání. Leopolda se od dětství se zajímala o loutkové divadlo, později spontánně improvizovala divadelní scénky. Po obecné škole vychodila měšťanku v Mělníce, kde bydlela u babičky z matčiny strany. Další vzdělání získala v řádovém penzionátu v Chotěšově u Plzně. Rodinné prostředí v Poděbradech, prodchnuté uměleckými zájmy, jí umožnilo bohatý společenský a kulturní život. S rodiči chodila na koncerty a do divadla a sama vystupovala s ochotnickým divadelním spolkem. Její otec většinou režíroval a Leopolda svou ochotnickou dráhu zahájila roku 1896 ve hře „Pan senátor“. Následující rok ji v dobové veselohře „Uvězněná o chlebě a vodě“ viděl i známý básník a dramatik Jaroslav Kvapil, přítel bratra Adolfa a ten hned odhadl její velké herecké nadání. Později jí zařídil, že ji jako svou žačku přijala Kvapilova žena Hana, tehdy přední herečka Národního divadla. Spolupráce s Hanou Kvapilovou přičinlivou Leopoldu už v roce 1899 dovedla k prvnímu profesionálnímu vystoupení ve smíchovské Švandově Aréně a zanedlouho od 1. září 1901 nastoupila rovnou do Národního divadla. První rolí byla Maryša v dramatu bratří Mrštíků, jejím partnerem v roli Francka byl legendární Eduard Vojan. Dostalová hned napoprvé zaznamenala veliký úspěch, zejména k nemalé radosti své matky, která svou hereckou dráhu předčasně ukončila, aby se mohla věnovat početné rodině. Odchodem do Národního divadla však definitivně skončil vztah Leopoldy Dostalové k Poděbradům. Později se k našemu městu vrátila už jen ve vzpomínkové životopisné knize „Herečka vzpomíná“ z roku 1960. Na naší první scéně setrvala jako jedna z předních umělkyň celý svůj dlouhý profesní život jen s dvojím krátkým přerušením. V letech 1920 – 1924 hrála v Divadle na Vinohradech a v letech 1942 – 1945 byla za protektorátu dočasně penzionována. O zásadním významu Dostalové pro české herectví a o její morální integritě svědčí i fakt, že z rozhodnutí Jaroslava Kvapila právě ona zahájila 29. 10. 1918 první představení Národního divadla v samostatném Československu Nerudovou básní „Jen dál“. Karel Čapek přímo pro Leopoldu Dostalovou napsal svoji Matku, stejně tak byla první Emilia Marty ve Věci Makropulos. Rovněž po druhé světové válce se opět slavně vrátila do Národního divadla a působila zde jako řádná členka až do roku 1959 a pak ještě dalších deset let pohostinsky. Za své umělecké výkony získala už v roce 1924 Státní cenu, národní umělkyní byla jmenována v roce 1947 a laureátkou Řádu práce se stala v roce 1958. Jen v Národním divadle Leopolda Dostalová vytvořila 344 rolí! Byla pro ni vždy typická dokonalá dikce a mistrovská jevištní čeština. Dvakrát se provdala. Nejprve za operního pěvce ND Václava Klimenta a po jeho smrti v roce 1919 za sochaře Karla Dvořáka. Obě manželství byla bezdětná. V 50. letech její herectví a stejně tak i její příliš údajně aristokratický typ moc nevyhovoval představám o socialistickém realismu a tak byla obsazována jen velmi sporadicky. Proto příležitostně vystupovala s amatéry v Karviné v místním Domě osvěty, nebo se souborem závodního klubu Motorlet Jinonice. Je škoda, že tehdy nepřišla nabídka z Poděbrad. V letech 1969 – 1971, třebaže trpěla vážnou oční chorobou, ještě přijala angažmá v Divadle za branou Otomara Krejči a účinkovala i v posledním představení před vynuceným zrušením divadla jako vedoucí chóru v inscenaci Oidipus – Antigone. Svou uměleckou autoritou třiadevadesátileté národní umělkyně chtěla zabránit zavření divadla, a proto požádala o audienci prezidenta Ludvíka Svobodu. Ten ji však odmítl přijmout. Zemřela dva dny před vydáním oficiálního výměru Ministerstva kultury o zavření Divadla za branou. (JH)