*1896 – †1971
Narodil se v Poděbradech dva měsíce před odhalením pomníku krále Jiřího z Poděbrad. Měl ještě o rok staršího bratra Oldřicha, který na střední obchodní školu odešel do pražského Karlína. Postupem času se vypracoval až na technického ředitele pražské pobočky firmy na šicí stroje Singer, ale v roce 1944 ho přejel v Praze německý vojenský automobil a bratr úrazu podlehl. Otec Josef Dršata (1865–1899) pocházel ze zednického rodu z Kolína, ale předčasně zemřel. Matka Berta, rozená Kaufmanová (* 1873), se narodila českým rodičům ve Vídni. Rodina se brzy přestěhovala do Poděbrad, kde v Labské ulici vlastnili dům. Berta Dršatová se po předčasné smrti manžela znova provdala za Karla Krause (1870–1951), který pocházel z Kolína a byl ředitelem cementárny. S novým manželem měli tři syny a jednu dceru a všichni byli společně vychováváni. Nevlastní bratr Karel Kraus (1901–1943) byl obviněn ze sabotáží na vodní cestě na Labi a zemřel v koncentračním táboře Osvětim. Další dva bratři František a Zdeněk se v Poděbradech vyučili za pekaře a řezníka. Nevlastní sestra Marie se provdala za sklářského dělníka z Poděbrad Karla Vacka. Jiří Dršata po poděbradské obecné škole po vzoru bratra rovněž přešel na střední školu do Prahy. Nejprve to bylo nižší gymnázium, pak na vyšší průmyslovou školu, obor stavitelství. Prošel dvěma ročníky, ale v roce 1913 už nastoupil jako zedník do poděbradské firmy stavitele Fialy. Ač se majitel snažil dobrého pracovníka vyreklamovat, na jaře roku 1915 musel narukovat na vojnu. Povolán byl nejprve k pluku v Mladé Boleslavi, ale už v září téhož roku byl se svým útvarem zařazen mezi čerstvé posily na ruskou frontu. Krátce nato padl do zajetí a v únoru 1916 vstoupil do Československých legií. Šikovný mladík byl zařazen do důstojnické školy, osvědčil se ve střetu s nepřítelem. Mimo jiné bojoval u Zborova a v roce 1918 utrpěl těžký průstřel nohy. Po vyléčení se vrátil k útvaru a byl povýšen na první důstojnickou hodnost poručíka se zaměřením na výzvědnou službu. V roce 1919 mu byl udělen Řád Milana Rastislava Štefánika za udatnost v boji proti Rudé armádě. V prosinci 1919 byl společně s dalšími spolubojovníky repatrizován z Vladivostoku japonskou lodí Yonan Maru do vlasti, kam dorazil v únoru 1920. Šlo o třináctý transport více než tisícovky československých legionářů s cílovým přístavem v italském Terstu. Jiří Dršata se rozhodl zůstat u armády jako profesionální voják a projevil zájem o letectví. Téhož roku byl povýšen na nadporučíka, vyznamenán Československým válečným křížem, Revoluční medailí a současně byl převelen do letecké školy ve Kbelích. Následující rok už jako kapitán sloužil u leteckého pluku na Moravě. Tam prošel posádkami v Prostějově, Olomouci a Valašském Meziříčí. V roce 1924 se oženil s Klementinou Vašátkovou z Pardubic (* 1902), dcerou telegrafního mechanika, která pracovala jako telefonistka na poště. V roce 1925 se manželům Dršatovým narodila dcera Jiřina, která později působila na Moravě jako učitelka ruštiny a tělocviku. V roce 1930 do rodiny přibyl ještě syn Jan. Ten maturoval na stavební průmyslovce a dál se věnoval tomuto oboru jako stavbyvedoucí a stejně jako sestra zůstal na Moravě. Také bratr manželky Jiří Vašátko (* 1906) byl zatčen gestapem za ilegální činnost a v roce 1943 umučen v koncentračním táboře v Osvětimi. V roce 1931 byl Jiří Dršata povýšen na podplukovníka a dva roky nato při cvičném letu havaroval se svým letounem u Pardubic a vedle popálenin si trvale poškodil sluchový aparát a hybnost páteře. Dočasně byl převelen k vojenskému leteckému učilišti jako zástupce velitele, ale protože stále chtěl působit v aktivní službě, v roce 1936 byl opět převelen do Hradce Králové k leteckému pluku Tomáše Garrigue Masaryka jakožto zástupce velitele a povýšen do hodnosti plukovníka. V roce 1939 byl v souvislosti s německou okupací propuštěn do civilu a jako demobilizovaný nastoupil na živnostenský úřad v Kolíně, kde také bydlel a odkud byl v roce 1941 poslán do výslužby. Od následujícího roku až do konce války pracoval coby technický písař u kolínské firmy Štěpina, která vyráběla zboží z umělé pryskyřice. V Kolíně se zapojil do podzemního hnutí. Úzce spolupracoval jako zástupce později gestapem zavražděného generála Antonína Pavlíka, který by krajským velitelem Obrany národa v Kolíně. Jiří Dršata se ihned 5. května 1945 stal členem kolínského revolučního národního výboru, vyjednal s místními veliteli gestapa i jednotek SS klid zbraní a ve funkci setrval až do až 6. června 1945. Následně byl téhož roku opět uveden do činné služby a jmenován velitelem leteckého náhradního pluku. Po roce 1948 začaly jeho politické problémy, protože se nechtěl příliš přizpůsobit novému systému. Proto byl v roce 1950 penzionován. V rozhodnutí o penzionování jeho nadřízení uvádějí, že není přínosem pro armádu. Nesnaží se pochopit, že nový vojenský přístup je třeba učit se od SSSR. Chová se nepřijatelně jako prvorepublikový nadřazený důstojník. Stejně tak i manželka je typická měšťačka. Nikdo z nich se nezajímá o znalosti marxismu-leninismu a natož pak o sovětské vojenské vědy. Sám tvrdil, že přes opakované výzvy nevstoupil do KSČ, údajně proto, aby na něj nebylo poukazováno, že tak činí z osobního prospěchu. Na vojenský důchod odešel v roce 1951 do Poděbrad, kde zpočátku bydlel v domě rodiny své manželky v Labské ulici. Při příchodu do Poděbrad o něm velitel zdejší okresní vojenské správy uvedl, že jde o důstojníka starého typu, který nepochopil dobu. K bojové jednotce jej nelze zařadit. Jeho odborné zkušenosti však mohou být využity jako učitele letců, ale jen pod dohledem. Ještě v roce 1954 se v jeho spisech objevilo hlášení přímo předsedy městského národního výboru Václava Davida, který však již uvádí, že Jiří Dršata projevuje přátelství k novému zřízení, ale je tichý a uzavřený. Nicméně je využíván v poděbradské civilní obraně. Jiří Dršata zdědil po jedné parcele v Poděbradech a v Kolíně a v roce 1958 se přestěhoval do nového domku, který si postavil v Rokycanově ulici. Pro nový režim už dál byl respektovaný prvorepublikový voják a statečný legionář nezajímavý. (Zpracováno s využitím dokumentů Vojenského ústředního archivu v Praze.) (LL)