*1935-?
Rodák z Velkého Zboží generálplukovníkem sovětské tajné služby KGB, který do Československa přijel na korbě sovětského tanku? Nebo nenapravitelný podvodník, který se dokázal vetřít i na sovětskou ambasádu, zřejmě zapletený do vraždy, ale nakonec se štěstím unikl spravedlnosti? Zločinci nebývají často připomínáni mezi slavnými osobnostmi. Ale neuvěřitelný příběh Josefa Eichlera přesto stojí za pozornost. Karlštejn sice prodat nedokázal, ale pro mnohé byl skutečným „superpodvodníkem“. Jak ve své knize napsal Eichlerův vyšetřovatel Josef Lottes: „Je až neuvěřitelné, jak jeden člověk dokázal manipulovat s lidmi.“ Česká televize dokonce o Eichlerovi natočila dokument s příznačným názvem Obchodník s deštěm. O Eichlerově mládí mnoho nevíme. Narodil se 31. března 1935 ve Velkém Zboží. Po základní škole krátce pracoval jako opravář zemědělských strojů. Během studia na Vojenském učilišti v Liptovském Mikuláši onemocněl zánětem míchy, z učiliště byl propuštěn a šel do invalidního důchodu. Neúspěšně se zkoušel uplatnit jako publicista. V roce 1967 za nejasných okolností odjel do Moskvy na výstavu „Odívání – Moskva“ jako redaktor Ministerstva spotřebního průmyslu. V Moskvě se snažil zůstat a získat zajímavé kontakty. Zároveň si už tenkrát vymýšlel o svých rozsáhlých stycích se sovětskými a československými politiky. V lednu 1970 Eichler skončil ve vazbě ve věznici Praha-Ruzyně kvůli vyšetřování podvodů a příživnictví, kterých se měl dopustit mimo jiné tím, že z různých lidí lákal peníze pod záminkami jako je obstarání auta, nebo tuzexových poukázek („bonů“). Měl také způsobit škodu různým podnikům, například zpronevěrou vlasových příčesků a využitím podnikových peněz pro financování své cesty do Sovětského svazu. Psychologové Eichlera označili za psychopatickou osobnost trpící bájnou lhavostí. Mnohá jeho tvrzení, například že byl ženatý se sovětskou občankou, se vyšetřovatelům nepodařilo prokázat. V únoru 1971 byl Eichler odsouzen ke třem letům vězení. Ve výkonu trestu byl ve věznici Plzeň-Bory, ale už v říjnu 1971 byl podmíněně propuštěn. Eichlerovy metody popsalo Rudé právo v článku Politický příživník: „Dovedl svému suverénnímu vystupování dát vždy kromě jiného i patřičný politický podtext. Vydával se za politicky angažovaného člověka: redaktora našich novin, dopisovatele zahraničního tisku a televize, doktora, inženýra, měl dokonce tu neskonalou drzost vydávat se za sovětského občana, rozvědčíka a diplomatického pracovníka a ohánět se svými údajnými osobními styky s pracovníky nejvyšších stranických a státních orgánů.“ Eichlerova chvíle nastala, když při práci na svatbě okradl sovětského novináře Michaila Baranova o novinářský průkaz a další doklady. Tehdy se zrodilo jeho alter ego generálplukovník KGB Baranov, mocná figura, věnující se na sovětské ambasádě špionáži a mající konexe sahající do nejvyšších míst. Takový člověk v dobách komunistické normalizace budil strach. Ani nevadilo, že skoro neuměl rusky a mnohé informace o důležitých lidech znal jen z novin. Dveře na sovětské velvyslanectví Eichlerovi-Baranovovi otevřela promyšlená lest. Na Generální ředitelství masného průmyslu Československé republiky se vydával za generála Baranova, zmocněnce velvyslance Sovětského svazu a žádal o pomoc s řešením problémů s dodávkou masa. Naznačoval přitom, že odmítnutí by také mohlo znamenat výměnu vedení podniku. Není divu, že mu bylo vyhověno. Poté se vydal na sovětskou ambasádu, aby tam v roli zmocněnce ředitelství masného průmyslu nabídl speciální dodávky masa. Velvyslanectví maso odebíralo několik let, masokombinát si Eichlera hýčkal a často se objevoval i na ambasádě, kde získával kontakty na vysoce postavené lidi (třeba z okolí ministerstva zahraničí), kterými se mohl všude zaštiťovat. Vše mu vycházelo nějakých patnáct let. Jednoznačně nejtemnější kapitolou Eichlerova příběhu je smrt pracovníka zahraničního obchodu Jindřicha Vintera. S Vinterovou manželkou Evou se Eichler dal dohromady v době jejich rozvodu. Tři dny před finálním rozhodnutím, které mělo s největší pravděpodobnosti vyústit ve svěření dětí do otcovy péče, Jindřich Vinter beze stopy zmizel. Naopak Eichler-Baranov se brzy nastěhoval k Vinterové do jejich bytu ve Štěpánské ulici. Vyšetřování vraždy začalo až na sklonku osmdesátých let po upozornění Vinterova syna. Kriminalista Josef Lottes jej podrobně popsal v knize Ne každý vrah je zrůda (2024). Ukázalo se, že Eichler oklamal bývalého vojáka lidové armády, kterému slíbil znovupřijetí k vojsku odměnou za to, že mu pomůže unést údajného agenta CIA (ve skutečnosti Vintera), aby jej mohl dopravit do Moskvy k výslechu. Společně Vintera přepadli ve spánku v jeho bytě. Eichler ho omámil neznámým plynem, nasadili mu pouta, zabalili jej do deky a odnesli do auta. Když se ukázalo, že Vintr je mrtvý, jeho tělo zakopali v lesích u Mníšku pod Brdy. Později kriminalisté našli ženu, která při okopávání lesních stromků našla lidskou čelist, dle některých indicií Vinterovu. Svůj nález odevzdala na policii, službu však měl jistý Vlastimil Hodr, který si jen z čelisti vylomil zlatý zub a zahodil ji. Mimochodem v devadesátých letech se sám Hodr stal obětí orlických vrahů. Přestože Eichler strávil ve vazbě řadu měsíců a vyšetřování dělalo pokroky, spravedlnosti nakonec unikl, protože byl po sametové revoluci propuštěn na Havlovu amnestii. Doba se možná změnila, ale Eichler rozhodně ne. Do Občanského fóra se mu proniknout nepodařilo, ale úspěšnější byl ve Společnosti přátel USA (SPUSA), která v osmdesátých letech patřila mezi opoziční skupiny. Nová doba si žádala nové příběhy, takže si důvěru některých lidí získal jako doktor práv Josef Eichler, redaktor Rádia Svobodná Evropa s úzkými kontakty s pracovníky velvyslanectví USA. Eichlerovým spojencem přitom byl jistý Bohumil Sedláček, další falešný doktor s vymyšlenými konexemi, který koupil Interhotel Corso v Mariánských lázních. Společně se snažili ovládnout tamní pobočku SPUSA. V květnu 1990 Eichler dokonce organizoval oslavy výročí osvobození města, díky čemuž se dostal do blízkosti velvyslankyně USA Shirley Temple-Blackové. Jenže pak Eichlera na jedné akci poznal prokurátor Tomáš Sokol, jeho bývalý advokát z doby vyšetřování vraždy Jindřicha Vintera. Historku o jeho práci pro Svobodnou Evropu navíc vyvrátil Jefim Fištejn. Eichler se kupodivu nevzdal ani tehdy. Jak napsal kriminalista Lottes ve své knize, když přišla žádost ze Slovenska o prověření Josefa Eichlera jako kandidáta do slovenské vlády, nejdříve to považoval za legraci. Nedlouho poté, co na Slovensko zaslali informace o Eichlerově případu, se podvodník objevil znovu v Praze. O jeho dalším životě však již mnoho nevíme. Kriminalista Lottes vzpomínal, že ještě v roce 1997 se jeho známému při náhodném setkání představil jako generální ředitel Svazu živnostníků České republiky. Od té do by se jeho stopa nenávratně ztratila. (ML)
reprofoto: Mladý svět