*1971
Na svět přišla v porodnici v Městci Králové, ale jinak celé dětství prožila v Kaníně na břehu malebné říčky Cidliny. Narodila se do věřící evangelické rodiny jako Radka Pěnkavová. Cestu k víře Radce a mladší sestře Lucii nenásilně zprostředkovala především obětavá babička Anna Hrodková, která s vnučkami chodila do kostela, kde tehdejší libický farář páter Soušek dokázal poutavě vyprávět biblické příběhy. Oba rodiče Růžena a Pavel Pěnkavovi pracovali v podniku zemědělské techniky, původně Agrozet Jičín, později Mepol Libice. Do opolanské školky chodila zpočátku za ruku s babičkou zkratkou přes les a později do libické školy už sama na kole, ale i pak jí v uších dlouho zněla ozvěna veršů, když jí babička cestou recitovávala Erbenovy básně z Kytice. Možná právě tak se vytvořil první Radčin vztah k poezii. Druhá babička z otcovy strany Marta Pěnkavová zase bydlela v nedalekých Poděbradech, takže když po letech v Praze hledala Radka místo, kde definitivně zakotví, byly Poděbrady jasná volba. Ostatně Poděbrady si oblíbila už v dětství. Lázeňský park, kino, divadlo, koncerty – to byla úžasná inspirace. Ale dřív, než se usadila v Poděbradech, odešla po základní škole v Libici nad Cidlinou v roce 1985 studovat do Prahy Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově. Volba výtvarného uměleckého směru byla jasná asi už odmala, protože vždycky ráda kreslila a celoživotní vášeň v ní jen umocnilo citlivé profesionální vedení na poděbradské ZUŠce zosobněné skvělou učitelkou Hanou Tomkovou a výjimečným výtvarníkem Milanem Exnerem. Po střední škole krátce pracovala v Reklamním podniku MERKUR, z jehož oken nad Václavským náměstím měla Sametovou revoluci jako na dlani. Na vytouženou Vysokou umělecko-průmyslovou školu (UMPRUM) se napoprvé nedostala a tak v mezičase stihla ještě večerní studium na Hollarce. Další rok to už dopadlo a nastoupila do ateliéru Užité grafiky a písma profesora Jana Solpery, kde absolvovala v roce 1997. Na škole hledala vlastní, originální výtvarný rukopis a velkým vzorem jí byly typografie Oldřicha Hlavsy a Zdenka Zieglera. Během studia v roce 1993 došlo také ke svatbě s Martinem Folprechtem, nadějným studentem architektury. Po absolutoriu se v oboru věnovala na volné noze tvorbě grafického designu (logotypy, vizuální styl, úprava a ilustrace knih) a na základě diplomové práce získala prestižní stáž u legendární italské módní značky UNITED COLORS OF BENETTON pod vedením světově proslulého fotografa jedinečných i kontroverzních reklamních kampaní Olivera Toscaniho. Sama tam pak pracovala na původních grafických motivech pro dětskou módu. Manželství dvou uměleckých individualit však nevydrželo a, jak již bylo výše řešeno, v roce 2007 se Radka Folprechtová vrátila se dvěma dětmi (Matyášem, ročník 1998 a Emmou, ročník 2000) do Poděbrad, kde děti našly dobrou školu, kroužky, kamarády a hlavně nablízko byla pomocná ruka obětavé maminky a zejména pak sestry Lucie, která je její celoživotní oporou. Ta byla po rozvodu ještě jednou hodně nezbytná, když její nový osudový vztah v roce 2018 skončil fatální dopravní nehodou, kterou nový přítel Jiří nepřežil a Radka se zlomenou páteří a s nejasnou prognózou přes složité operace a následné rehabilitační ústavy naštěstí dostala ještě další životní šanci. V té době se vrátila k volné tvorbě, na kterou v každodenním spěchu nebyl čas. V nemocničních pokojích objevovala skryté inspirace pro své akvarely, tušové malby a litografie. Cizelovala svůj styl do maximální jednoduchosti, lapidárnosti s důrazem na gesto a lehkost. Má ráda také kaligrafii a miluje odstíny zemitých barev. Nikam v životě nespěchá, protože její vzorem je klidně plynoucí voda a životní sílu nachází ve víře. Také proto si vychutnává pomalou četbu básní Vladimíra Holana, Jana Skácela a nově v roce 2022 objevila básníka Miloše Doležala (laureáta ceny Magnesia litera za poezii). Bylo to další zásadní setkání, protože jí kurátoroval už dvě výstavy. Radka miluje moře, umění, architekturu, fotografie, návštěvy galerií, zkouší psát haiku a nejradši cestuje všude vlakem, když zrovna nemůže jít pěšky. Také se moc ráda ponoří a medituje v zamrzlém Jezeru. Za svou profesní dráhu vytvořila řadu logotypů (mimo jiné logo města Poděbrady v roce 2008, logo a vizuální styl oděvní značky Pietro Filipi, logo poděbradské restaurace Cucina a další také poděbradské firmě Norwit.), je autorkou knižních obálek a ilustrací (Michal Viewegh – Pohádky pro unavené rodiče) a také katalogů pro různé příležitostné výstavy a muzea. Za sympatický životní úspěch a radost považuje skutečnost, že obě její děti se rovněž věnují grafickému designu a hlavně, jak už bývá zvykem, pokud jde o složitější práce s počítači, je Radka, která všechno kreslí rukou, bez nich téměř bezradná. (LL)