*1862 – †1947
Významný sociolog a filozof, historicky první řádný profesor sociologie profesor Univerzity Karlovy a spoluzakladatel abstinenčního hnutí v Československu pocházel z pohorské vesničky Trpín u Poličky. Nakonec si však oblíbil Poděbrady natolik, že si poblíž dnešního gymnázia pořídil vilku a v Poděbradech je také i se svou manželkou a dcerou pohřben. Otec Robert Foustka byl velkorolník, držitel rychty v Trpíně, matka Josefa, rozená Čapková, pocházela z Olešnice. Foustkovi měli celkem 5 dětí – Břetislava, Roberta, Vladimíra, Otakara a Hermínu. Po obecné škole talentovaný Břetislav z dobře situované rodiny nastoupil v roce 1875 do Prahy na gymnázium. Rád četl klasiky v latinských i v řeckých originálech. V roce 1881 jeho rodiče prodali majetek na Moravě a přestěhovali se do Prahy a tak se Praha stala i Břetislavu Foustkovi domovskou obcí. Po maturitě nastoupil jako jednoroční dobrovolník k dělostřeleckému pluku a byl vyřazen v hodnosti poručíka. Mezi tím jeho mladší bratr Robert ho bez jeho vědomí přihlásil na speciální osobní císařské stipendium, které bylo vypsáno jen pro ty studenty, kteří chtěli pokračovat na univerzitě a z oborů, které chtěli studovat, měli na abiturientním vysvědčí nikoliv známku výbornou, ale výtečnou, což byla známka, která se tehdy výjimečně povolovala, když někdo nápadným způsobem vynikal nad požadavky pro známku výbornou. Foustka podmínky splnil a nastoupil roku 1883 na katedru filozofie nově vzniklé Pražské univerzity. Ihned po příchodu se budoucí filolog zapsal do semináře T. G. Masaryka a od té doby vzniklo mezi oběma muži pevné a trvalé přátelství. Foustka vždy stál na Masarykově straně, ale když se ukázalo, že se nehodí jako typický akademik do politiky, stal se Masarykovým pokračovatelem v univerzitní práci. Po absolutoriu univerzity však nejprve nastoupil v roce 1888 na devět let jako středoškolský profesor latiny a řečtiny v Třeboni. Následující rok se oženil s Marií Breghovou (1866–1938) z Králík. Záhy se jim v Třeboni také narodila dcera Zdena, provdaná Wattersonová (1890–1980), pozdější novinářka, filmová publicistka a překladatelka. V roce 1894 přišel na svět syn Jiří (1967), který působil jako zubní lékař a příležitostný literát. Přátelil se s Josefem i Karlem Čapkem, kterému nabídl námět na drama Dělo života. Čapek námět odmítl, ale později podle něj napsal Bílou nemoc. Jiří Foustka se chtěl nejprve s Čapkem soudit o autorství, ale později se spory urovnaly. Rodina Foustkových se v roce 1897 se dvěma malými dětmi vrátila zpět do Prahy a hlava rodiny nastoupila na reálné gymnázium. V roce 1900 společně s Masarykem a jeho přáteli se Břetislav Foustka aktivně podílel na založení Realistické strany. Pět let nato je habilitován na docenta Karlo-Ferdinandovy univerzity. Až do odchodu do exilu v roce 1914 je vedoucím katedry, kde Foustka působí, T. G. Masaryk, který ji vede jako mimořádný profesor. Po jeho odchodu do exilu Foustka katedru přebírá rovněž jako mimořádný profesor a teprve až 1. března 1919 je, jak uvádí prezidentský dekret, jmenován řádným profesorem oboru filozofie a sociologie. Masaryk přinesl do Čech sociologii a Foustka ji u nás víc než důstojně etabloval. Vychoval stovky následovníků a byl v písemném i osobním kontaktu s předními světovými odborníky. Mezi úspěchy, které Foustka do penzionování v roce 1932 dosáhl, patří fakt, že v roce 1925 byl zvolen mimořádným členem České akademie věd a umění, v letech 1928–1929 byl jmenován děkanem filozofické fakulty jako vůbec první sociolog. V roce 1932 byl Foustka zvolen řádným členem České akademie věd a umění a v letech 1934 až 1938 byl zvolen předsedou I. třídy Akademie. Když slavil 70. narozeniny, mezi prvními gratulanty byl i prezident Masaryk. K sedmdesátinám Foustka vydal knížku Hrst osobních vzpomínek, která jen završila jeho odbornou publikační činnost. Ta čítá desítky knih a odborných textů. Od roku 1930 Foustka bojuje se svou srdečnou nemocí a několikrát navštíví lázně Poděbrady. Vleklá srdeční choroba milované manželky Marie ho po krátkém rozhodování přiměla v 1937 přestěhovat se z Prahy do Poděbrad. Následující rok však manželka umírá, ale Foustka již do konce života zůstává aktivním Poděbraďákem. Vedle nasazení v pedagogické a výzkumné práci se Foustka ještě intenzivně věnoval, dnes bychom to pojmenovali jako genderová problematika, tehdy nazývané „ženská otázka“. Jako šarmantní, dobře oblékaný a velmi dobře komunikativní muž hovořící plynně anglicky, francouzsky, německy, řecky a latinsky byl vyhledávaným řečníkem Ženského klubu, kam jej přivedla Charlotta Garrigue Masaryková. Druhé a téměř jeho celoživotní téma bylo protialkoholní hnutí. Tématu se významně dotkl už v habilitační práci v roce 1904 uveřejněné pod názvem Slabí v lidské společnosti, kdy se snaží vyrovnávat s degenerativními procesy, jako je alkoholismus, kuřáctví, prostituce a sebevražednost a požaduje pro nápravu velkou míru osvěty, eugeniky. Právě osvětové práci věnoval velkou energii při boji proti alkoholismu ve vztahu k tzv. tělesné výkonnosti národa a národním ideálům. Krátce se spolu s Edvardem Benešem (rovněž habilitovaným sociologem) také zabýval otázkou sociální, socialismem a dělnickým hnutím. V roce 1908 byl významným spoluzakladatelem Českoslovanského abstinentního svazu, který se v roce 1918 překlopil v Československý abstinentní svaz v čele s Břetislavem Foustkou. Organizaci pak řadu let vedl právě v čase jejího největšího rozkvětu. V době stěhování do Poděbrad dokončil Foustka studii Vůdce a vůdcovství, ale na svou dobu velmi kontroverzní text nikdy nevyšel, a ani nebyl nalezen v pozůstalosti. Podle vzpomínek jeho přátel, penzionovaný profesor Fouska stále patřil ke známým osobnostem, a protože bylo všeobecně známo, jaké riskantní téma zpracovává, hrozilo ze strany okupantů reálné nebezpečí. Proto rukopis údajně schoval v domě pod hromadou uhlí z obavy před domovní prohlídkou, a když se začaly rozšiřovat domovní prohlídky a přepadovky gestapa, Foustka své poslední vědecké dílo spálil. (LL)