*1933
Příjmení Grégr je dnes trvalou součástí československé historie. Patří zejména do období rozjitřeného národovectví. Pradědeček Vladimíra Eduard Grégr byl společně se svým bratrem Juliem významný vlastenec, mladočeský politik a vydavatel pokrokových Národních novin. Jeho otec rovněž Eduard byl ředitelem tiskárny a strýc architekt Vladimír Grégr byl zase popraven v roce 1943 nacisty. Nebylo tedy divu, že s takovou rodinnou minulostí se třináctiletý Vladimír objevil i v poděbradské Středočeské koleji krále Jiřího. A tím se přiřadil k těm zajímavým osobnostem, které právě díky této škole prošly naším městem. Otec, který během války ovdověl, zvolil pro další vzdělání svého syna novou prestižní internátní školu v Poděbradech založenou po válce podle idejí tří zdejších intelektuálů vězněných v terezínské Malé pevnosti. Na osmiletém gymnáziu třetinu studentů tvořili váleční sirotci, další část místní poděbradské děti a zbytek studenti, jejichž rodiče za pobyt platili a k těm patřil i Vladimír Grégr. Však také jeho otec jako bonus kompletně vybavil místní tiskařskou dílnu. Škola byla v té době výhradně chlapecká. Žáci bydleli v ložnicích po deseti nebo dvanácti klucích. Každá ložnice měla svého šéfa, kterému se říkalo rádce. Vzdělávací program si kladl za cíl kromě obligatorního vzdělávání a rozvíjení manuální zručnosti také pěstovat v mladých lidech příkladný vlastenecký charakter. První, co upoutalo každého nového příchozího, byl stále opakovaný citát „Škola, ve které se nelže.“ Mladý Vladimír měl spoustu zajímavých spolužáků, ale ze všech nejvíc vzpomíná na o rok staršího Miloše Formana, který podle něj byl ze všech nejlepší žák, který uměl a věděl úplně všechno a za deset minut se prý naučil to, co ostatním trvalo dvě hodiny. Po únorovém převratu roku 1948 se atmosféra ve škole změnila. Nejprve vyhodili kluky z tak zvaných reakčních rodin. To se týkalo nejdříve Ivana Havla, pak i bratra Václava. Na mladého Grégra nedošlo, což prý mělo být odměnou za otcovu nemalou investici do tiskařské dílny. Mezi studenty se náhle objevovaly děti nových komunistických prominentů a studovat začala také děvčata. Krásná myšlenka školy se postupně zhroutila. A bylo jen otázkou času, jak dlouho tam ještě bude Vladimír chtít zůstat. Nakonec odmaturoval na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze v Hellichově ulici, ale na vysokou školu nebyl přijat, protože nejprve musel jako dítě z kapitalistické rodiny prokázat kladný vztah k socialistickému zřízení vojenskou službou. Po vojně nastoupil do firmy Energoprojekt, která měla projektovat atomové elektrárny, a během práce dálkově vystudoval ČVUT. První pokus o emigraci v 60. letech nevyšel a tak to zopakoval s partnerkou v srpnu 1968 přes Jugoslávii. V německém uprchlickém táboře se rozhodli pro Švýcarsko, které tehdy otevřelo své hranice československé pookupační emigraci. Až do roku 1989 pracoval v podobném investičním silničním oboru jako doma. Po návratu zpět získal v restituci zchátralý rodinný dům s totálně zdevastovanou tiskárnou v Hálkově ulici, ale protože neměl prostředky na renovaci, dům s nápisem Tiskárna Grégr sice zůstal, jen uvnitř vznikly kanceláře. Majetek se přece dědí a neprodává. Možná i to si odnesl, vedle poctivého přístupu k práci, z Poděbrad. (LL)