*1946
Kdyby nic jiného, tak už natrvalo zůstane zásluhou Evy Hamplové, že doslova z ničeho vydupala ze země pro Poděbrady důstojný dům dětí a mládeže. Jmenuje se Symfonie a nabízí dnes své prostory od roku 2003 více než sedmnácti stovkám dětí z Poděbradska a okolí, které tady smysluplně tráví čas ve zhruba 150 kroužcích a zájmových útvarech. A kromě toho své zázemí zde pravidelně nalézají také poděbradští senioři a další příležitostní návštěvníci. Iniciativou Evy Hamplové tak Poděbrady získaly tolik potřebné místo pro volnočasové aktivity všech věkových kategorií. Původně to byl objekt Středočeského symfonického orchestru, který měl před rokem 1989 sídlo v Poděbradech, ale od jeho zrušení chátrající dům převážně obývali bezdomovci. Do hledáčku Evy Hamplové se objekt dostal ve chvíli, kdy dosavadní sídlo městského domu pionýrů a mládeže v historické vile Dostálka v Husově ulici přišlo do restituce. Podle zákona školská zařízení tam sice mohla jistý čas ještě působit, ale konec byl neodvratný. Od roku 1988, kdy sem Eva Hamplová nastoupila, se tak dům stával cílem aktivit spousty poděbradských dětí a bylo logické, že je třeba hledat místo k pokračování. V rámci restituce organizace dostala jisté odstupné a pak už šlo jen o to nalézt místo pro novou základnu. Město o mimoškolní činnost mládeže moc velký zájem nemělo a tak pomoc přišla od Středočeského kraje, kterému chátrající zkušebna po symfonickém orchestru patřila. Na přebudování ruiny a dokoupení sousedních pozemků bylo potřeba získat mnohem víc finančních prostředků než jen ty z restituce. Z tehdejších volených zastupitelů Poděbrad pomáhal jen málokdo, protože se odvolávali na fakt, že instituce přece patří pod Středočeský kraj. Byl to boj o peníze, desítky dveří musela otevřít, přesvědčovat a prosit. Zodpovídala za celou výstavbu a samozřejmě i za následný provoz, ale nakonec to zvládla víc než úspěšně, možná k tomu měla i geny. Měla tatínka docenta na vysoké škole ekonomické v Praze a maminka pracovala jako úřednice v Kolíně. I když chtěla být zpočátku kadeřnicí, nakonec po základní škole a maturitě na SVVŠ nastoupila na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Je paradoxem, že mnoho lidí v jejím okolí ji považují především za učitelku výtvarné výchovy, protože výtvarné činnosti, estetika a všechno co s tím souvisí, prostupují celým jejím životem. Ale Eva překvapivě vystudovala přírodopis a základy zemědělské výchovy. Teprve až distančně si doplnila výtvarnou výchovu. Vysokou školu zakončila s červeným diplomem v roce 1968 a nastoupila do základní školy v Žehuni, velmi brzy však přestoupila nejprve na poděbradskou základní školu, ale stejně tak řadu let později učila i na zdejším gymnáziu. Ovšem zlomový rok 1988 přinesl zásadní přestup z klasické výuky do mimoškolní. Eva Hamplová nastoupila jako ředitelka tehdejšího domu pionýrů a mládeže a tím začaly všechny peripetie, o kterých jsme již psali. V čele instituce vydržela až do důchodu a jistě není bez zajímavosti, že ředitelské otěže převzala její dcera Eva. Kromě Evy má ještě syna Josefa, čtyři vnoučata a už také tři pravnoučata. Celá vícegenerační rodina se pravidelně potkávala na poděbradském basketbalu, ostatně právě tam také mladá Eva Buřičová poznala svého budoucího manžela Josefa Hampla. Basketbal jí šel ohromně. Od 14 let hrála košíkovou závodně a po prvních úspěších v dorosteneckém dresu se později stala nejlepší hráčkou poděbradského družstva žen, které se probojovalo až do naší nejvyšší soutěže, což tehdy byla 1. liga. Kromě závodního hraní vedla jako trenérka mnoho let družstva žákyň i dorostenek v oddílu Slavie VŠ Poděbrady, tam také působila i jako funkcionářka. Miluje přírodu, ráda pracuje na zahradě a s oblibou pořádá pěší túry do luhů i hájů. Nejen její sportovní geny, protože Hamplovi jsou sportovní rodina, zřejmě zdědil také jeden z vnuků, Štěpán Hampl. Ten dnes patří mezi naše nejrychlejší nadějné sprintery. Eva Hamplová odvedla v Poděbradech spoustu práce ve školství, ve výchově mládeže, ve sportu a opakovaně byla po zásluze také oceněna. (LL)