*1951
Už v dětství mu učarovala chemie a zájem o tento obor v něm natrvalo zakotvil na střední škole díky skvělému přístupu jeho kantorů. Deset let (2002–2012) řídil Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd. Byl také na dotek od Nobelovy ceny, byť sám se k tomu tváří velmi rezervovaně. Když studoval v USA na Cornell University v Ithace, současně tam pracoval v týmu vynikajícího vědce Roalda Hoffmanna. Domů jel v roce 1981 měsíc předtím, než profesor Hoffmann převzal ve Stockholmu Nobelovu cenu za teorie v oblasti průběhu chemických reakcí. A zřejmě až tak bezvýznamným členem vědeckého týmu nebyl, když mu čerstvý laureát v děkovné řeči dokonce jmenovitě poděkoval. Tím se Zdeněk Havlas sice dotkl pomyslného vědeckého nebe, ale neméně zajímavé je, že v letech 1982 až 1983 v ústavu pracoval s talentovanou východoněmeckou chemičkou Angelou Merkelovou. Měla vysoké pracovní nasazení. Byla systematická a německy precizní. V práci projevovala ohromnou zarputilost, i proto se spřátelili. Když se stala poprvé ministryní, Havlas jí napsal, že ještě mají společný nedokončený výzkum. Odpověděla mu, že už to spolu zřejmě nedodělají. I tak asi málokdo může (na rozdíl od Zdeňka Havlase) říct, že je spoluautorem vědecké publikace s bývalou německou kancléřkou. Jejich společná práce se jmenuje Teoretické studium základních chemických reakcí. Česky se německá kolegyně sice moc nenaučila, ale ráda se seznamovala s českým prostředím. Zdeněk si s Angelou potykali a manželka Marie doma v Poděbradech učila německou kolegyni dělat české houskové knedlíky. Zdeněk Havlas pochází z Loučeně, kde také vychodil základní školu a pak pokračoval na střední škole v Nymburce, kde exceloval v matematice, fyzice a chemii. Po absolutoriu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, obor fyzikální chemie, dosáhl v rigorózním řízení i na titulu doktora přírodních věd (obojí v roce 1975). Diplomovou práci na téma „Slabé mezimolekulové interakce“ psal a obhájil pod vedením prof. Pavla Hobzy, se kterým stále spolupracuje. Vědecký titul kandidát věd obhájil v roce 1979. Na nejvyšší vědecký titul doktora věd (DrSc.) dosáhl v roce 2000. V Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd pracuje nepřetržitě už od čtyřiadvaceti let. Během pozdější ředitelské dráhy se z jeho ústavu stalo mezinárodně uznávané výzkumné pracoviště, hlavně díky úspěchům v oblasti vývoje nových léků. Celosvětového respektu dosáhl ústav v té době především zásluhou prof. Antonína Holého díky unikátním léčivům proti virům. V současné době má Dr. Havlas na ústavu pozici „čestného profesora“ (Honorary Chair). Dr. Havlas se dlouhodobě věnuje kvantové a výpočetní chemii, struktuře a dynamice molekulových a biomolekulových systémů, vodíkové a nepravé vodíkové vazbě i vývoji léků a v poslední době se zabývá excitovanými stavy a materiály pro solární články. Publikoval více než 180 původních vědeckých prací v renomovaných časopisech, které posbíraly už více než osm tisíc citací. Napsal také čtyři odborné knihy. Kromě členství v řadě vědeckých institucí, nadací a vládních organizacích byl mimo jiné i členem organizačního kolektivu pro přípravu české účasti na výstavách EXPO 2010 v Šanghaji (Čína) a 2015 v Miláně (Itálie). Aktuálně je místopředsedou AV ČR pro oblast věd o živé přírodě a chemických věd. Byl také předsedou Učené společnosti České republiky. Za svůj bohatý profesní život obdržel řadu cen, diplomů a čestných uznání, včetně nejvyššího ocenění Akademie věd České republiky De scientia et humanitate optime meritis. Dále také převzal Stříbrnou medaili Senátu ČR, v roce 2020 získal v Tchajwanu profesuru od National Taipei University of Technology a v roce 2023 obdržel Čestné občanství města Poděbrady. Má syna a dceru a vysoké pracovní, organizační a společenské zatížení kompenzuje řadou koníčků, včetně těch manuálních. K jeho nejmilejší činnosti asi patří houbaření, ale věnuje se i domácí výrobě sýrů, což je pro něj vlastně jakési přirozené praktikování aplikované biochemie. (LL)