*1873 – †1917
Třebaže jde o kolínského rodáka, díky matce Marii Boučkové, jež byla sestrou poděbradského lékaře Bohumila Boučka, vznikly vazby, které později Milana Havlíčka profesně přivedly také do Poděbrad. A aby se Poděbrady pojistily ještě jednou rodinou vazbou, tak pozdější Havlíčkova manželka Františka byla dcerou Jaroslava Schnircha, bratra Bohuslava Schnircha, jejichž matka Eleonora byla zase dcera poděbradského purkmistra Františka Kulicha. A totální rodinný propletenec pak završuje ještě sestra Božena Schnirchová, jejímž druhým manželem byl zase Bohumil Bouček. Otec Josef Havlíček (1834–1881) pocházel z Opavy z osmi dětí. Postupně se vypracoval na ředitele kolínského lihovaru, a protože se mu finančně dařilo, u Plzně si koupil uhelný důl a s jedním ze svých poděbradských švagrů Zdenko Boučkem založili velkoobchod s uhlím. Milan Havlíček měl celkem 11 sourozenců, ale byl jediný, který se vydal na uměleckou dráhu. Od 14 let se učil v kamenické dílně Bohuslava Schnircha, souběžně pak studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a v letech 1889-1892 navštěvoval Akademii výtvarných umění u uznávaného profesora Maxmiliána Pirnera. Následně podnikl studijní cesty do Itálie a německého Mnichova. Svůj atelier měl zpočátku v Praze na Vinohradech, ale později tvořil především v Chýnově u Tábora, kde spolupracoval se spolužákem a vrstevníkem Františkem Bílkem. Tím se také vysvětluje, jak se objevilo dílo právě Františka Bílka na poděbradském hřbitově, kde sám Milan Havlíček má také několik zásadních realizací, jako je například hrobka rodiny Hellichů, Zadinových nebo Josefa Truhláře. Když v roce 1906 vyhlásili vinohradští radní soutěž pro umělce národnosti české (dnes bychom to nazvali pozitivní diskriminací) na dvě pylonová portálová sousoší budoucího vinohradského divadla, mladý sochař k favoritům rozhodně nepatřil. V té době vedle funerálních plastik měl Havlíček za sebou výzdobu poděbradské Občanské záložny z roku 1898, do opukových zdí poděbradské Obereignerovy vily vsadil pískovcové reliéfy s různými motivy a glosami a přidal také postavy svatého Prokopa, Mistra Jana Husa, Panny Marie a lva s trnovou korunou Následně získal první cenu za skizzu sochy hraběte Jindřicha Clama-Martinice, který stál v čele muzejního výboru v období, kdy se jednalo o postavení nové muzejní budovy. Socha v životní velikosti byla odlita pro Pantheon pražského Národního muzea v roce 1902 (odstraněna 1951). Obdržel ještě druhou cenu za nerealizovanou skizzu sochy hraběte Kašpara ze Šternberka. O to větší pak bylo překvapení, když mezi 14 účastníky porota zaštítěná autoritou Stanislava Suchardy udělila první cenu Milanu Havlíčkovi. Druhou cenu přiřkla Františku Úprkovi, bratrovi známého malíře Joži Úprky. Vítěz soutěže – nepříliš známý sochař Havlíček – navrhl pro budovu nového divadla dvě sochy – alegorii Statečnosti, třímající v ruce obnažený meč, a alegorii Pravdy, která v ruce drží zrcadlo. Sochy podle jeho návrhů skutečně vznikly a jsou důležitou dominantou vinohradské divadelní budovy dodnes. Svými monumentálními rozměry (výška téměř 7 metrů, váha 36 tun) stále drží zřejmě prvenství v rámci České republiky jakožto největší sochy umístěné na budově. Následující rok se oženil s již zmíněnou neteří Bohuslava Schnircha Františkou (1877–1935) a uzavírá tak rodinný sochařský kruh. V letech 1900–1913 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Manželka Františka, přezdívaná Fanča, byla vystudovanou akademickou malířkou a působila jako profesorka výtvarné výchovy chrudimského dívčího lycea. Jejich manželství se trvale potýkalo s finančními problémy, ale podle současníků to bylo šťastné manželství, ze kterého se narodily dvě děti. Starší Maryša se vyučila kloboučnicí, ale zřejmě měla nějakou psychickou nemoc a zemřela už ve 29 letech. Druhorozený Milan (1911–1992) vystudoval techniku a profesní kariéru nastartoval ve Zlíně u Tomáše Bati, kde také pak prožil celý život. Podle dochované korespondence strýc Schnirch nebyl Havlíčkem nadšený, protože se proslýchalo, že dělá dluhy a nedodržuje termíny smluvených zakázek. O tom se ostatně přesvědčili třeba i pražští Jezuité, kteří se marně dožadovali dokončení sousoší sv. Antonína a sv. Alfonse v ceně 360 zlatých. V roce 1907 přišla zakázka na sochařskou a plastickou výzdobu poděbradské měšťanské školy, dnešního gymnázia Jiřího z Poděbrad. V letech 1910– 1911 realizoval v Brně na farním kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie reliéf v tympanonu portálu a sochy andělů na hlavním průčelí. Méně známou stránkou jeho tvorby jsou pak ještě secesní dekorativní keramické vázy, nádoby s nejrůznějšími postavami nymf a víl, kde byl výrazně ovlivněn symbolismem právě souputníka Františka Bílka. Třebaže v době vypuknutí 1. světové války mu bylo už 41 let, přesto byl jako jeden z českých mála výtvarných umělců mobilizován a nastoupil na frontu v Hercegovině, kde těžce zraněn začátkem prosince 1917 zemřel v nemocnici v Mostaru. (LL)