*1932 – †2002
Srdečné pozdravy a nefalšovaný zájem vnímala paní Havránková už jako učitelka v důchodu snad na každé procházce parkem. Všechny ty úsměvy, náklonnost a upřímná vstřícnost byly odrazem její celoživotní pedagogické práce, do které přinesla nejen osobní eleganci, ale také nesmírnou trpělivost, se kterou dokázala neúnavně vysvětlovat a stejně tak i odpovídat na otázky a při tom nenápadně tak vzdělávat nejen své děti a vnoučata, ale zejména stovky a stovky prvňáčků, před kterými desítky let stávala ve své celoživotní roli učitelky na nižším stupni základní školy. Učila jako elementaristka od skončení pedagogických studií po celý život až do odchodu do důchodu, a ještě nějakou dobu přesluhovala. Takže je asi dobře, že ji nezlákalo více divadlo, kterému se coby ochotnice věnovala v mládí na Pardubicku. Pro učitelskou dráhu jasně hovoří fotografie už z jejího dětství, na níž jako malá „vyučuje“ s ukazovátkem v ruce svého mladšího bratra Milana. Když přišla se svým mužem Vladimírem – letcem a celoživotní láskou – do Poděbrad, začala učit v dnešní budově Gymnázia Jiřího z Poděbrad, poté na Základní škole Na Valech. Žáčci v její péči museli zažívat skutečnou školu hrou. Olga pro ně připravovala názornou výuku, do níž neváhala zapojit hračky vlastních dětí, například celou zoo sádrových zvířátek, sádrové vojáčky a indiány, hliníkové modely letadel (samozřejmě k nevoli svých dvou synů). Dbala také na stylovou výzdobu třídy zejména o Vánocích. Tvořila nápadité školní besídky s náležitými výtvarnými kulisami a kostýmy, které sama šila a to pak zúročila i při nejrůznějších příležitostech pro svá vnoučata, když třeba je čekaly školní besídky. V rodině se traduje příběh, jak jednou na školní pohádku O červené Karkulce s úspěchem použila plstěný lovecký klobouk ala Robin Hood svého syna, který mu vyrobila prababička modistka a s nímž s oblibou vyrážel na čundry. Paní učitelka ráda jezdila se třídou na výlety, třeba parníkem na Cidlinu a Oseček, s papírovými čepicemi na hlavách, které si děti předem vyrobily. Měla také dobrý hudební sluch, a coby děvče z vesnice hned dokázala při zpěvu nasadit druhý hlas, při hodině hudební výchovy hrála na housle. Ke každému žáčkovi přistupovala jako k osobnosti. Zapisovala si jejich moudra i vtipné výroky, archivovala jejich výtvarná dílka. To všechno ovšem nenechala zapomenuté v šuplíku. Energie, kterou vkládala do výuky, se jí od žáků vracela ještě v důchodovém věku, kdy v dopisní schránce často nacházela oznámení o promocích, narození dítěte, svatební oznámení a pozvání na třídní srazy. Paní učitelka měla vždy ve svém archivu školní obrázek nebo výrok žáčka, z nichž pak pohotově vyráběla přání, skládala a kopírovala mozaiky plné milých a vtipných, autentických vzpomínek. (OV)