*1843 – †1908
Dalším z pozoruhodných dětí poděbradského lékárníka Emanuela Hellicha byl druhorozený syn Alois. Matka byla Marie, rozená Všetečková. Obecnou školu navštěvoval v rodných Poděbradech a v 11 letech přešel na staroměstské gymnázium v Praze. Rodinnou lékárnu měl původně převzít prvorozený bratr Josef, ale když zpočátku dobrovolně nastoupil do armády, měl v lékárnické tradici pokračovat právě Alois. Proto po absolvování čtyř tříd na gymnáziu od 15 let přešel na povinnou lékárnickou praxi a v letech 1858–1861 skutečně působil v poděbradské lékárně svého otce. Ale protože ho od mládí zajímala chemie, přešel ke svému strýci Františku Všetečkovi, který vedl v Praze u Staroměstského náměstí lékárnu U jednorožce, jejíž součástí byla i malá chemická laboratoř. Vedle práce v lékárně se Alois ještě přihlásil na lékařská studia na pražské univerzitě, kde magisteriální zkoušky složil v roce 1865. Krátce nato odešel na zkušenou do chemické laboratoře v německém městu Schwelm. Tam také přečkal prusko-rakouskou válku, v níž ve dvaceti letech padl jeho mladší bratr Jindřich v bitvě u Sadové, aniž by se kdy rodina dozvěděla, jak se to stalo a kde je pohřben. Po válce se Alois vrátil do Prahy, kde se zapsal jako stipendista na univerzitě v oboru chemie. Současně v roce 1867 nastoupil do malé vimperské továrny, kde se vyráběla trhavina Haloxylin, kterou zdokonalil a působil zde dokonce i jako ředitel výroby. V roce 1869 došlo při výrobě k tragickému výbuchu, a protože se s rekonstrukcí otálelo, našel si místo chemika v továrně nedaleko Vídně. Tady působil až do roku 1872, kdy odešel do Srbska na doporučení strýce Jana Mašína, který byl osobním lékařem srbského knížete. V Bělehradě získal místo zemského soudního lučebníka. V tom samém roce také přijal místo hlavního vojenského lékárníka. Propadl práci natolik, že neměl žádný volný čas a až na doporučení matky se začal ucházet o ruku Boženy Boučkové (1853–1932), dcery poděbradského lékaře Františka Boučka. Svatba proběhla v roce 1873 a novomanželka se stěhovala do Srbska. Aby mohl být v Bělehradě jmenován definitivním lékárníkem, musel se vzdát rakouského poddanství, což se stalo v roce 1874. V tom samém roce se narodil prvorozený syn Jaroslav, dva roky nato přišla na svět dcera Ludmila. Třetí dcera Polyxena se narodila v roce 1877, ale bohužel zemřela následující rok na černý kašel. Mezi tím si Alois vybudoval skvělou pověst v lékárnictví, zaměstnával 12 lékárníků a dodával léky ke knížecímu dvoru. V roce 1881 se Hellichovým narodila další dcera Růžena a téhož roku se otec stal ředitelem srbských pracháren. Opakovaně navštívil rodné město s manželkou i dětmi, ale v roce 1891 po návratu z Čech onemocněl záškrtem. Ošetřující lékař ho však léčil jen na běžnou angínu, čímž se i po vyléčení výrazně zkomplikoval jeho zdravotní stav, který byl od narození oslabený. Proto také byl osvobozen z vojenské služby, i když hlavním důvodem byla jeho silná krátkozrakost. Nadále však pokračoval ve svém výzkumu výbušnin a za své zásluhy byl několikrát vyznamenán vysokými srbskými řády. Opakovaně byl zván do královského paláce, účastnil se slavnostních recepcí s veličinami Srbska. Stále intenzivněji se u něj začala projevovat angina pectoris, která oslabovala tělo, a to také nakonec podlehlo infarktu. Alois Hellich žil v Srbsku třicet let a stal tady respektovanou osobou, při svých cestách za slovanským folklorem jej navštěvoval i Ludvík Kuba, sám Hellich nacházel ještě zálibu v numismatice, vlastnil zajímavou sbírku římských mincí. Syn Jaroslav působil jako vojenský lékař a rok po smrti otce zemřel ve 29 letech na zánět slepého střeva. Dcera Ludmila (+ 1954), přijala pravoslaví, provdala se za srbského plukovníka dělostřelectva a nejmladší Růžena (+1954) zůstala neprovdána a jako vystudovaná zdravotní sestra svou profesní dráhu zakončila jako ředitelka ošetřovatelského ústavu v Bělehradě. (HL)