*1850 – †1931
Poděbradský rodák, původním povoláním lékárník, prožil v Poděbradech celý život a díky jeho stoupajícímu vlivu a významným kontaktům přivedl do Poděbrad veliké množství tehdejšího společenského i politického života. Kromě vedení lékárny po sobě zanechal úctyhodné dílo, které nám dodnes předvádí ucelený a plastický obraz přírody a historie celého kraje jak v podobě hmotných dokladů (bohatých muzejních sbírek), tak v písemných materiálech, poznámkách a nespočetném množství odborných studií i popularizačních článků. Byl vlastníkem první telefonní linky v Poděbradech, která spojovala lékárnu s bytem přítele a vrstevníka MUDr. Bohumila Boučka. Od mládí se zajímal o přírodu, zpočátku hlavně o geologii, později o antropologii a archeologii, na níž se pak soustředil zejména. Stal se blízkým přítelem i spolupracovníkem muzejníka profesora Josefa Ladislava Píče, s nímž po léta prováděl archeologické vykopávky. Patřil v tomto oboru k nejpřednějším spolupracovníkům Národního muzea, kam také ochotně předával ty nejcennější nálezy z našeho kraje. Celoživotní zájem o dějiny rodného města ho vedl k nashromáždění a zpracování obrovského množství vzácných písemností především z městského a zámeckého archivu a z matrik, které chtěl zpracovat v rozsáhlém díle „Paměti města a bývalého panství poděbradského“. K tomu ke škodě důkladného poznání historie města bohužel už nedošlo. Aktivně se zapojoval do veřejného a společenského dění. Už v roce 1877 byl zvolen do obecního zastupitelstva a v městské radě zasedal po několik desetiletí. V letech 1883 – 1896 byl opakovaně zvolen poděbradským starostou. V té době byla obnovena knihovna, ochotníci získali stálou scénu ve vlastním Jiříkově divadle, byl obnoven Havířský kostelík a vyvrcholením se stalo odhalení jezdeckého pomníku krále Jiřího na poděbradském náměstí, na kterém se podílel jako předseda Spolku pro postavení pomníku. Janu Hellichovi lze přičíst i zásluhu na objevení Poděbradky, protože to byl on, kdo přesvědčil knížete Hohenlohe financovat vrt na zámeckém nádvoří až do hloubky 100 metrů, aby byly lépe prozkoumány hluboké geologické vrstvy. Stál v čele výboru Občanské záložny, představenstva měšťanského pivovaru a byl činný ve výborech řady dalších spolků a korporací. Po roce 1918 se jako jeden z prvních i s celou rodinou přihlásil k nové Církvi československé. V roce 1919 se stal předsedou Svazu českých muzeí a do posledních chvil svého život tuto funkci svědomitě zastával. Jan Hellich se oženil v roce 1877 s Růženou Havlíkovou (1859 – 1904), dcerou okresního soudce Karla Havlíka, který patřil do okruhu známých pražských obrozenců. Bohužel manželka náhle předčasně zemřela na otravu krve, když pomáhala u své nejstarší dcery Marie po porodu v domácnosti. Jan Hellich už žádný jiný vztah nenavázal. Společně měli 6 dětí od nejstaršího Karla (budoucího dědice lékárny), přes Marii, Bohumila, Miladu, Jarmilu a nejmladšího Jaromíra. V rodině Hellichů se žilo velmi střídmě, hlava rodiny sama sestavovala jídelníček a dohlížela na hospodaření v domácnosti. Velký důraz Hellich kladl na vzdělání. Jeho syn a nástupce Karel vystudoval nejen farmacii, ale stal se i doktorem filozofie a později si vzal za ženu dceru pražského primátora Čeňka Gregora. Bohužel jeho další syn Bohumil zemřel v 6 letech a nejmladší syn Jaromír, který studoval chemii, zemřel ve 21 letech za první světové války na otravu krve. Přestože rodina nežila přímo v blahobytu, často vystupoval jako mecenáš. Nechal zhotovit na svůj náklad dveře do Havířského kostelíka, angažoval se ve zpřístupnění zámecké kaple pro veřejnost a obnovení tamních středověkých fresek, angažoval se v přestavbě katolického kostela, napsal několik průvodců po Poděbradech, Jeho velkým odkazem je však především muzeum, které založil v roce 1902 a až do své smrti byl předsedou muzejního spolku, postaral se o bohaté sbírky vložením svých soukromých sbírek. Jeho soukromé sbírky jen s tíží pojalo 13 muzejních sálů. Až do roku 1958 neslo název Hellichovo muzeum Poděbradska. Zanechal po sobě veliký rukopisný archiv (mimo jiné na 450 rodokmenů a historii všech starých poděbradských domů i historii okolních obcí), což stále čeká na důkladné historické zhodnocení. (JH)