*1807 – †1880
Je jen málo rodin v naší historii, které daly české vědě a umění tolik zajímavých osobností, jako byli právě Hellichovi. Emanuel Hellich, první poděbradský lékárník měl širokou škálu zájmů od technických, přes humanitní až po ty umělecké. Nakonec, třebaže projevoval výrazný výtvarný talent, skončil u prozaického povolání lékárníka. Naproti tomu oba jeho mladší bratři se vydali cestou profesionálních umělců. Zřejmě nejtalentovanější byl Čeněk Vincenc Antonín (1803–1832), který vystudoval malířskou akademii, leč předčasně zemřel. Nejznámějším ve výtvarném oboru se nakonec stal nejmladší Josef Vojtěch, který ve své době patřil k vyhledávaným a úspěšným malířům zejména sakrálních obrazů. Ovšem do dnešní doby pro většinu veřejnosti je známý především jako autor ikonického portrétu Boženy Němcové. Třebaže se cesty Emanuela a Josef Vojtěcha rozešly, bratři byli v těsném kontaktu. Josef Vojtěch patřil do širší rodiny a býval v Poděbradech častým hostem i proto, že měl stejnou zálibu v archeologii jako bratr Emanuel i jeden z Emanuelových synů Jan. A byl v ní i překvapivě velmi úspěšný a uznávaný. To bylo v době, kdy do archeologie mohli ještě zásadním způsobem promlouvat i nadšení amatéři. Přesto jeho hlavní oblastí bylo výtvarné umění, kde společně s Josefem Mánesem a Karlem Purkyněm patřil mezi národní klasiky a díky jeho vidění a talentu máme dodnes zažitou představu o vzhledu řady českých světců. Josef Vojtěch se narodil v Cholticích na Chrudimskua tam také vychodil obecnou školu, kde jeho otec Vincenc byl učitelem. Měl ještě dvě sestry, nejstarší Annu (1800), která pracovala jako švadlena a Kateřinu (1812), která byla zaměstnána jako komorná, ale o jejich bližším osudu není více známo. Po absolutoriu místní školy Josef studoval v Praze na piaristickém gymnáziu v Panské ulici. Tatínek Vincenc však brzy zemřel (1823) a Josef pak začal pracovat jako pomocník malířů pokojů. Ale už v roce 1825 je uváděn jako student Akademie výtvarných umění, která tehdy působila v pražském Klementinu. Jeho profesorem, který ho hodně ovlivnil, byl ředitel Akademie, německý rytec Josef Bergler. Ještě za studií Hellich s úspěchem vystavil obraz podle Petra Brandla, znázorňující svatého Josefa. V roce 1826 získal cenu za poprsí řecké bohyně Hébé a pak už získával ceny během studií každoročně. Akademii absolvoval v roce 1831 se zlatou medailí. Jako úspěšný absolvent Akademie maloval portréty pro šlechtické rodiny Šlikových a Chotkových. Delší čas působil na Kopidlně právě u rodiny Šlikových, kde se seznámil s místním děkanem, vlasteneckým knězem a historikem Františkem Aloisem Vackem-Kopidlanským, který v něm probudil zájem o historii a archeologii. V roce 1832 se uvolnilo místo ředitele Akademie, Hellich dostal nabídku, aby se stal prozatímním ředitelem, ale raději využil šanci získat nabídnuté stipendium k dlouholeté zahraniční studijní cestě. Během ní Hellich především kopíroval obrazy v italských kostelech i ve Vatikánu. Studoval hlavně Raffaelovo umění a dějiny umění všeobecně. V Římě se Hellich seznámil s Františkem Palackým, s nímž často navštěvoval antické památky. Byl to právě Palackého nápad, aby se Hellich více věnoval studiu archeologie a starověkých památek, protože si byl vědom, že v Čechách se téměř nikdo archeologii nevěnuje. Hellich se tak s Palackým velice spřátelil. Po návratu v roce 1839 Josef Vojtěch očekával, že znovu dostane nabídku na místo ředitele Akademie výtvarných umění, leč vkus v Praze se proměnil. Hellich pak doufal, že se alespoň stane profesorem, ale ani to se mu nesplnilo. Proto hledal jiné uplatnění. Na doporučení Palackého se stal kustodem archeologických sbírek zakládaného Vlasteneckého muzea, kde zpočátku měl kreslit a kopírovat historické památky. Hellich tuto činnost od začátku považoval za přechodnou, protože předpokládal plný návrat k malířství. Ostatně i během tohoto archeologického období vytvořil řadu obrazů. V květnu 1843 se Josef Vojtěch Hellich oženil s Annou Helenou Zelnickou (1822–1867) dcera tesařského mistra. Po svatbě manželé bydleli v usedlost mistra Zelnického na Hanspaulce. V létě roku 1843 prováděl Hellich už standardní archeologický průzkum na různých místech a při té příležitosti kreslil i zajímavé historické objekty, ale stejně tak i četné sakrální obrazy. V podstatě byl prvním profesionálním archeologem v českých zemích. Dokázal dokonale dokumentovat cenné vykopávky a jako první v Čechách aplikoval na naši historii severský systém tří etap doby kamenné, bronzové a železné. V roce 1844 se mu narodil prvorozený syn Vincenc. Celkem měl 13 dětí, z nichž 4 zemřely krátce po porodu. V jeho novém bydlišti na Malé Straně mu na jaře 1845 seděla modelem Božena Němcová. Namaloval dvě varianty obrazu, jednu pro básníka Františka Ladislava Čelakovského a jednu pro lékaře Václava Staňka, u něhož se sám s Němcovou seznámil. Pod vlivem existenčních starostí podal v únoru 1847 výpověď z Muzea. Odjel do Vídně, kde mu nakladatelství Litografický ústav vydalo Obrazy z českých dějin, které maloval z části jako kustod muzea. Roku 1848 se vrátil Hellich do Prahy a vrhl se do revolučních událostí: stal se členem revolučního Svatováclavského výbor. Po revoluci se sice politicky zklidnil, ale moc mu to nepomohlo. Zůstal v Praze a založil roku 1849 pro české výtvarníky Jednotu výtvarných umělců a byl zvolen jejím předsedou. V roce 1851 vymaloval podobiznu císaře Ferdinanda I. Dobrotivého pro aulu Karolina a je známo, že císařovi se jeho malby líbily. Živobytí mu zajišťovaly zakázky z kostelů po celých Čechách. Je téměř nesplnitelný úkol vysledovat všechna místa, kde byly jeho obrazy a jaký byl jejich další osud. V roce 1873 pronajal Josef Vojtěch Hellich ve svém domě jeden z bytů Mikoláši Alšovi, který byl tehdy studentem Akademie a Aleš tam bydlel až téměř do konce Hellichova života.Zemřel 23. ledna 1880 na tyfus, kterým se nakazil tím, že měl zvyk nalačno pít vodu ze studny. Po povodni byla voda ve studni kontaminovaná, což způsobilo jeho onemocnění. Během svého života byl oblíben pro srdečnost, svědomitost, pečlivé zpracování námětu. Patřil k těm, kteří se ze všech sil snažili ve výtvarném umění posílit naše národní sebevědomí. Zpracováno s využitím textů Ing. Dobromily Lebrové. (LL)