*1943 – †2000
Rodiče se po narození druhého syna Karla natrvalo přestěhovali z Prahy do Poděbrad, kde pak Karel prožil prakticky celý svůj život. Tatínek Karel (1913–1953) byl obchodník a vlastnil obchod s cukrovinkami a maminka Marie (1916–1982) jak jinak – v obchodu pracovala jako prodavačka. Měl ještě staršího bratra Milana. Bohužel, dětství obou bratrů brzy poznamenala náhlá smrt otce. Karel měl odmala rád míčové sporty jako basketbal, tenis, fotbal a později i golf. Ale na prvním místě byl vždycky basketbal a ten ho prakticky provázel celý život a dokonce se mu stal i profesní náplní. Základní i střední školu vychodil v Poděbradech a v roce 1960 absolvoval čtyři semestry na ČVUT v Praze. Před nástupem na základní vojenskou službu chvíli pracoval v Azbestosu Zvěřínek a pak přišla vojna, kterou prožil jako rozehrávač armádního oddílu Dukla Dejvice. Po ukončení vojenské služby přišlo několik zajímavých nabídek z Ostravy, Sokola Žižkov (dříve Spartak Tesla), který v té době hrál první ligu. Odmala hrál na postu středního rozehrávače a podle pamětníků byl velmi talentovaný a chytrý hráč s obrovským citem pro míč a nahrávku. Rozeběhnutou hráčskou kariéru však zastavilo těžké zranění ruky. Při tréninku upadl a ruku si nešťastně zalehl. I když podstoupil v kolínské nemocnici okamžitou operaci, ruka se dobře nehojila, rána začala hnisat. Lékaři dokonce uvažovali o amputaci ruky, ale naštěstí se díky doktoru Stejskalovi podařilo zápěstí zachránit, i když bylo jasné, že už nikdy nebude plně funkční. Těžký úraz znamenal konec aktivní sportovní kariéry, ale nezabránil, aby zůstal věrný basketbalu a nově se aktivně vrhl na tenis a golf. Ve sportu, ať už byl v jakékoliv pozici od diváka, přes hráče až po trenéra, byl vždycky obrovským srdcařem. Občas sice měl trochu horkou hlavu a během zápasů se dokázal snadno rozčílit, ale vždy se snažil být pro své svěřence oporou, rádcem i mentorem. A jak bylo pro Karla typické, nesmířil se pouze s rolí trenéra a tak se s Jaroslavem Prchalem se vydali i na rozhodcovskou dráhu, kde společně tvořili legendární dvojici i zpoza basketbalového hřiště. Také jeho budoucí manželka Ivana (*1944) propadla už odmala basketbalu. Ostatně to asi jinak ani nešlo, když pocházela z basketbalové rodiny Růžičkových, která dala československému basketbalu špičkového reprezentanta Jiřího. Ivana se s Karlem znali od útlého dětství, hráli spolu basketbal. Ivana pak vystudovala Pedagogickou školu v Berouně a celý profesní život pracovala jako učitelka v mateřské škole. Společně s Karlem měli jediného potomka, věrnou kopii svého otce, syna Tomáše (*1968). Karel Hercik mimo hřiště vystřídal několik zaměstnání. Byl referentem zásobování ve Výtvarných řemeslech Praha, v poděbradských sklárnách, odkud si znovu odskočil do Prahy jako vedoucí kvalitář prodejny drobného zboží. Nakonec se ale v roce 1975 vrátil do poděbradských skláren, kde pracoval až do roku 1989 opět jako referent zásobování. Pár let nato si společně se synem Tomášem otevřeli v Poděbradech Restaurant Alegro a k tomu se stále aktivně věnoval trénování basketbalu. Zmíněná restaurace nebyla náhoda. Karel Hercik měl vedle basketbalu ještě jeden veliký koníček, ba přímo vášeň a tou bylo vaření, speciálně pak čínské kuchyně. Byl tím vyhlášený. Čína se například servírovala na každoroční zakončení sezóny, kde v klubovně bývalé nafukovačky vařil pro celý tým mužů několik druhů čínských specialit. Proto také dodnes v jídelním lístku restaurace Alegro nemůže chybět hned několik čínských specialit. Ovšem i Karlova trenérská kariéra byla neméně vášnivá a úspěšná. Kromě Poděbrad měl trenérské angažmá v prvoligové Stavební fakultě, kde shodou okolností trénoval i svého syna Tomáše. Za jeho největší basketbalový úspěchů se jednoznačně dá považovat angažmá v Nymburce, kde trénoval dřívější BA Granagro Nymburk. Tým, který hrál krajský přebor, se pod taktovkou Karla probojoval hned po první sezóně do druhé ligy, další rok do první ligy a až do té nejvyšší současné NBL, kde Nymburk dodnes sbírá mistrovské tituly. Na své basketbalové cestě spolupracoval s velkými osobnostmi, které patří do basketbalové síně slávy Jiří Zídek starší, Jiří Růžička, Jiří Zedníček, Jan Bobrovský, František Rón, Milan Šedivý nebo třeba Michal Ježdík. A právě tyto osobnosti byly pak součástí jeho skvělého nápadu, přímo majstrštyku, když začal jako první v Československu v osmdesátých letech minulého století organizovat basketbalové campy na venkovních hřištích na Ostende. Právě díky mimořádné trenérské sestavě byly jeho campy jedinečné a tak není divu, že na tehdejší poměry se akce vymykala svou velikostí a výrazně předběhla dobu. Karel Hercik, který přivedl nymburské basketbalisty do nejvyšší soutěže, se však završení své práce, prvoligové trenérské premiéry, už, bohužel, nedožil. Zemřel náhle, krátce po vítězném postupu před zahájením nové sezóny. Jeho odkaz vzorně drží syn Tomáš, který je už také neodmyslitelně spjatý s poděbradským basketbalem, stejně jako jeho otec. Trénuje několik týmů včetně týmu žen, kde hraje i jeho dcera a Karlova vnučka Veronika (*1993). (LL)