*1813 – †1886
První zmínky o poděbradském mlýnu jsou společně se sousední dřevěnou tvrzí už ze 13. Století. Významná část závěru jeho dlouhé existence až do likvidačního požáru v roce 1933 byla spojena s rodinou Hlaváčů. Podle dobových informací to byl třetí největší mlýn v Čechách, stál na místě dnešního parkoviště pod zámkem a byl součástí panského hospodářství. V roce 1553 se v poděbradském urbáři uvádí, že mlýn měl 11 moučných kol. K mlýnu povinně náleželo vedle Poděbrad 27 vsí, přičemž nejvzdálenější bylo Hradišťko. Od roku 1763 mlýn od královské komory se spoustou závazků a povinností koupil nymburský měšťan Josef Bárovec. Po řadě krátkodobých vlastníků ho v roce 1816 koupil v dražbě za 127.619 zlatých první z rodu Hlaváčů – Vojtěch Hlaváč nejstarší (1773–1850), který přišel do Poděbrad z východních Čech. Byl z mlynářské rodiny. Společně s ním přišli do Poděbrad i jeho dva bratři Jan a Josef, kteří ve mlýně pracovali jako stárkové. A podnikání se dařilo, protože po čase k mlýnu Vojtěch Hlaváč přikoupil ještě parní pilu. Měl celkem tři manželky. S první Magdalenou měl tři dcery. Marie se provdala za mlynáře z Plátenic, Alžběta se provdala za poděbradského právníka a dramatika Jana Šantla. S druhou manželkou Barborou měl 11 dětí, dospělosti se dožilo 5 sourozenců. Třetí manželství s Ludmilou bylo bezdětné. Syn Jan Jiří se stal lékárníkem v Ledči a není bez zajímavosti, že jeho syn Vojtěch byl dirigentem carské opery v Petrohradě. Pro náš příběh je důležitý Vojtěch (Adalbert) starší, který je uveden v záhlaví. V roce 1846 převzal po otci mlýn a v roce 1870 zajistil jeho velkorysou přestavbu. Rodový majetek ještě rozšířil o zemědělský dvorec na sever od bývalých valů a o sousední dům (v místech dnešní vodní kaskády v parku směrem k vile Kouřimce) a založil tam velkou ovocnou zahradu, která s později stala základem prvního poděbradského lázeňského parku. Stejně jako otec i on byl uznávaným mlynářským odborníkem. V roce 1867 získal za své produkty na světové výstavě v Paříži zlatou medaili císaře Napoleona III. Ale stejně jako otec neměl obchodního ducha. Důkladně a s velkým nákladem opravoval, přestavoval a rozšiřoval celý mlýn, do roku 1862 postavil velkou třípatrovou mlýnici, kterou vybavil americkým turbínovým pohonem. Současně s mlýnicí vystavěl vedle mlýna i nový dvoupatrový obytný dům. Ale houževnatě lpěl na vžité představě, že mlýn nemůže pohánět jiná síla než voda, i když v té době se už běžně využívaly i levnější zdroje energie. Vojtěch Hlaváč starší, pronásledován živelnými pohromami a konkurencí, se nakonec hodně zadlužil. Za manželku si vzal Karolínu z bohatého mlynářského rodu v Nových mlýnech u Pátku. Měli společně dva syny Vojtěcha (1849–1912) a Gustava (1858–1914). Od roku 1886 už hospodařili ve mlýně společně jeho synové bratři Vojtěch a Gustav. Vojtěch Hlaváč nejmladší se začal hodně angažovat v poděbradské politice a v roce 1897 byl po Janu Hellichovi zvolen poděbradským starostou. Ale ve funkci vydržel jen do roku 1901, protože rezignoval na protest proti chování socialistických radních. Po jeho smrti krátce vedl mlýn sám Gustav, ale v roce 1913 prodal mlýn státu za 600.000 korun, protože stát projevil o nemovitost zájem v souvislosti s plánovanou regulací Labe. A v mlýnu byla založena akciová společnost. Zpočátku se tu mlelo jen pro státní obilní úřad, pro soukromníky jen na úřední výkazy. Existenci mlýna ukončil veliký požár v létě 1933, při kterém vyhořela celá mlýnice a příslušenství. Zůstala zachována jen obytná část. Od poloviny 50. let do konce 70. let minulého století byl postupně celý areál mlýna i s vodním dílem likvidován a na jeho místě vedle zámku je dnes parkoviště. Osudy hlaváčovského mlýna a členů tohoto zemitého rodu i četné dobové události do začátku 20. století se pokusila vylíčit v románové trilogii z let 1919–1921 Jányšové, Kvasící mládí a Soumrak poděbradská rodačka, spisovatelka Libuše Baudyšová, která Hlaváčovy dobře znala. Hlavním pramenem, z něhož čerpala pro svou práci, byla rodinná kronika, nacházející se v majetku potomků, konkrétně jediného syna Vojtěcha Hlaváče nejmladšího Ing. Rudolfa Hlaváče. (LL)