*1921 – †2010
Byl pokračovatelem linie několika významných a nepřehlédnutelných poděbradských rodin. Tatínek Alois byl synem Jana Aloise Hory, což byl mladší bratr Karla Hory (stavebního podnikatele a obchodního partnera v Japonsku proslulého architekta Josefa Letzela) a Anny provdané Vondrovicové. Aloisova maminka Anděla byla třetí dcerou úspěšného poděbradského stavitele Josefa Fialy, který v Poděbradech postavil řadu domů, například i několik secesních vil v dnešní Studentské ulici. Alois se sice narodil v Půchově na Slovensku, ale to bylo dáno skutečností, že otec po návratu ze světové války tady jako stavební inženýr stavěl silnice. Jenže neregulovaný Váh byl proti a všechno skončilo velkým krachem a návratem zpět k širší k rodině do Poděbrad. Matčino věno na pokrytí dluhů nestačilo a tak i většina nábytku rodinné vily byla použita jako zástava s označením „majetek Záložny Poděbradské“. Exekutoři naštěstí nenašli rodinné stříbro pečlivě ukryté ve sklepě jejich domu. Otec těžce snášel finanční neúspěch a výčitky manželky a po vzoru bratra Karla odjel do světa, konkrétně stavět železnice do Kolumbie, kde také později zemřel. O děti a splácení dluhu se starala matka Anděla z učitelského platu a pronájmu pokojů lázeňským hostům. Alois měl výrazný výtvarný talent a uvažoval o studiu na akademii, ale praktická Anděla ho v roce 1939 přiměla ke studiu chemie. Po zavření vysokých škol pracoval v Kolíně, školu po válce dokončil v roce 1947 a v tom samém roce se oženil se vzdálenou sestřenicí Olgou Třískovou. Teta Japonka Fuku Horová nevěstu z vlastní zkušenosti i po zkušenostech švagrové Anděly varovala, že Horové mají toulavé boty a že jí brzo uteče. Jenže poměry se po roce 1948 změnily, a i když Horovi plánovali emigrovat do Brazílie, chytili je na hranicích. Hora s bratrem Josefem dostali dva roky, manželka byla omilostněná a žila s dcerou Olgou u babičky Anežky Kerhartové (další významná poděbradská rodina) v domku v Jiráskově ulici. Matka Anděla se snažila získat pro syny mírnější rozsudek a jako důkaz, že mají toulání v krvi, zaslala k soudu knihy pro dospívající mládež, které napsal její manžel: „Český skaut mezi indiány“ a „Dobrodružství českého skauta v Kolumbii“. Lze s téměř jistotou předpokládat, že v padesátých letech to polehčující okolnosti jistě nepřineslo a navíc knihy se už nikdy zpět nevrátily. V důsledku pokusu o nelegální přechod hranic byla firma bratů Horových zkonfiskována. Byla to spíš laboratoř, ve které Alois pracoval na svém nápadu a to výrobě umělé vanilky – vanilinu. Díky tomu po propuštění z vězení dostal místo v továrně Aroma v Uhříněvsi. Tam měl možnost svoji myšlenku převést do praxe, což se mu povedlo v roce 1954. Ovšem patent na vlastní objev podat nesměl, protože přece patřil všemu lidu. Za jeho aktivní účasti se však začala stavět továrna na výrobu vanilinu v Zásmukách. Kvůli špatnému vlakovému spojení jezdil domů jen dvakrát týdně, jinak spal v závodní ubytovně. Manželka Olga měla vystudovaný učitelský ústav pro 1. stupeň, ale protože byla z nespolehlivé rodiny, k dětem ji nepustili a našla si zaměstnání jako úřednice. V uvolněných poměrech 60. let se měl Alois stát ředitelem jím vybudované továrny v Zásmukách, kde dosud působil jako vedoucí výroby. Ale šéf poděbradských komunistů a postrach města, všemocný a nenáviděný Miroslav Felkr se prý vyjádřil, že jen přes jeho mrtvolu a tak zůstal v pozici hlavního technologa. Protože později podepsal 2000 slov a ve firmě nechtěli přijít o nepostradatelného odborníka a tak ho uklidili na ředitelství do Prahy jako samostatného technologa. Dohlížel na provoz v Zásmukách a nově také v Nižboru, kde zaváděl výrobu chmelového extraktu. Velkým koníčkem bylo rybaření a prý občas z toho byl i nějaký ten rodinný oběd. Na důchod si pořídil zahrádku v zahrádkářské kolonii a hlavně každou volnou chvíli maloval, což byla jeho velká životní vášeň. K 85. narozeninám v roce 2006 uspořádal výstavu svých obrazů v poděbradském muzeu. Byla to výstava tak zvaně rozdávací. Přátelé si mohli vybrat obraz a po skončení výstavy byl jejich. ( JV)