*1908 – †1989
Dobrodružný život neohroženého Poděbraďáka, který se v japonské Jokohamě narodil českému otci a japonské matce, by určitě vydal na hollywoodský trhák. Do vínku dostal nejen výbušnou povahu dávných japonských samurajů, ale díky světoběžnictví svých rodičů ještě před vstupem do školy uměl vedle češtiny dokonale anglicky, německy, japonsky, čínsky, k čemuž později ještě přidal španělštinu, francouzštinu i arabštinu. Vlivem probíhající 1. světové války musel Karlův otec ukončit své asijské podnikání a s devítiletým synem, jeho starší sestrou a japonskou matkou Fuku se koncem roku 1917 po mnoha strastech objevili u své rodiny v Poděbradech. Otec pak musel ještě narukovat a syn s matkou vyrůstal v neznámém prostředí, jak se říká, jako dříví v lese. Brzy se stal vyhlášeným raubířem, pro kterého nebylo nic svaté. To se projevilo i v jeho studijních výsledcích. Skoro každý školní rok začínal někde jinde. Vystřídal reálná gymnázia v Praze, Nymburce, Hradci Králové a nakonec nesložil ani maturitu. Proto se raději vypravil do světa, ale s padělanými doklady se brzo vrátil a v roce 1928 nastoupil na povinnou vojenskou službu. Kupodivu se mu vojenský dril zalíbil a vojenskou kariéru zakončil jako podporučík. Na vojně si dodělal maturitu a přihlásil se na vysokou školu. Jenže větší pozornost než studiu věnoval alkoholu, kartám a sexu. Školu nedokončil a zmizel i s rodinnými šperky do Monte Carla, kde všechno prohrál v kasinu a aby neumřel hlady, myl v hotelu nádobí. Odtud ho vysvobodil otec, který uhradil dluhy a do ruky mu vtisknul lodní lístek do Ekvádoru a učebnici španělštiny. V Jižní Americe se rychle zorientoval a začal podnikat s českou bižuterií, sklem, porcelánem a překvapivě nejúspěšnější artikl byly smaltované nočníky, které Indiáni používali jako hrnce na vaření. Záhy úspěšně fúzoval s jednou německou firmou, oženil se a narodila se mu dcera. Přišel rok 1938 a Hora (přezdívaný přáteli Čáry, jako Charles) vyrazil na pomoc ohrožené republice. Jenže uvízl ve Francii, do protektorátu se už vrátit nemohl a tak vstoupil do cizinecké legie. Tady prodělal velmi tvrdý výcvik a postupně si získal respekt velitelů. Když Německo napadlo Francii a jeho rota byla dislokována u Maginotovy linie, při jednom střetu zachránil zraněného velitele. Sám však utrpěl několik zranění, z nichž nejvážnější bylo, že přišel o dva prsty a půlku pravé dlaně. Rekonvalescence probíhala v nemocnici v Epinalu, ale město mezi tím dobyli Němci. Hora obratně využil svou znalost němčiny a začal pro ně dělat tlumočníka. Jakmile si získal jejich důvěru, utekl do svobodné části Francie. Znovu se přihlásil do legie, ale jako polovičního invalidu ho už nevzali. Chvíli farmařil, ale to ho neuspokojovalo a tak se s kamarádem vypravil pěšky do Španělska, protože chtěl k československému sboru v Africe. Byl zatčen frankistickými policisty, vyslýchán, mučen, vězněn, ale nakonec se po mnoha utrpeních dostal do Sidi-bel-Abbes, kde byl zařazen do de Gaullových jednotek Svobodných Francouzů. Přihlásil se na paravýcvik a 12. srpna 1944 byl vysazen ve Francii. První ostrý úkol obsazení elektrárny v Royacu, se podařil neuvěřitelnou náhodou. Když přišel vyjednávat s nepřítelem, zjistil, že velitelem byl jeho obchodní partner z Ekvádoru, který se ochotně vzdal dávnému příteli. Hora svou odvahou udivoval na každé akci a všechno vyvrcholilo, když s dvaceti partyzány úspěšně odřízli od týlu 20.000 Němců generála von Elstera, který se následně v beznadějné situaci vzdal Američanům. Úspěšná partyzánská kariéra Horovi vynesla francouzský Řád Čestné legie, a když později sám zajal četu SS, získal i americkou Stříbrnou hvězdu. Po válce přijal v Československu hodnost štábního kapitána a začal studovat válečnou školu. Mezi tím se rozvedl a znovu oženil. V obavě z událostí v roce 1948 se opět vrátil do Francie do Cizinecké legie a dobrovolně se přihlásil do bojů v Indočíně. Tam působil až do roku 1951. Chvíli pracoval ve špionážních službách v Německu a v roce 1953 opět narukoval pro změnu do Koreje, kde opět udivoval odvahou. Když tady válka skončila, byl přeložen do Indočíny. Jeho angažmá hodně vadilo v socialistickém Československu a tak se někdy v roce 1953 v Poděbradech objevily plakáty, na kterých byl nakreslen hrob se jménem Capitaine Karel Hora a s textem „takhle končí zrádce“… V roce 1955 se při službě v Maroku připletl do řad důstojníků Organizace tajné armády (OAS), kteří se nechtěli smířit se samostatností Alžírska a připravovali puč a atentát na prezidenta generála de Gaulla. Hrozil mu soud, proto požádal o penzionování a vojenskou kariéru zakončil v ústraní už v roce 1961 v hodnosti majora. Domů se už nikdy nepodíval. (LL)