*1951
K osobnostem poděbradského hudebního života patří také Oldřich Hořák, dlouholetý kapelník orchestru Poděbradka. Hudba ho vlastně provází už od dětských let. Do devíti let žili s bratrem a s rodiči v malé vesničce Hradčany, necelých deset kilometrů od Poděbrad. Když tatínek po roce 1948 přišel o malou soukromou firmu zaměřenou na autodopravu a zámečnictví, začal nejprve jezdit po montážích, ale nakonec se rodina v roce 1960 přestěhovala blíž za klidnější prací do Poděbrad na Žižkov. Maminka Marie nastoupila jako pletařka do Polabanu a otec Oldřich jako strojní zámečník do ŽOS Nymburk. Otec byl možná až přehnaně přísný a obě děti musely od útlého věku tvrdě pracovat. Na dětské hry a zábavu nebyl čas, a že práce, která má smysl a spokojení lidé jsou to nejdůležitější, to mu zůstalo až do dneška. První hudební nástroj, na který se zhruba v deseti letech naučil hrát, byl akordeon, tahací harmonika značky Hohner vyrobená v roce 1925. Historický unikát se dochoval do dnešních dob a kapelník si na něj občas rád zahraje. První hudební kroky Oldřicha Hořáka jsou spojeny s kapelníkem Josefem Jelínkem, vedoucím žákovského orchestru. Ve zmíněném souboru hrál postupně na několik nástrojů, nejprve na velký buben, později se dostala ke slovu baskřídlovka a pozoun. Ale ani harmonika nezůstávala ležet v koutě. Mladý Olda hrál v akordeonovém souboru, který také vedl zmíněný kapelník. Ale to nebylo ještě všechno. Pravidelně každou neděli jezdil s harmonikou na vozíku do restaurace Bílá růže hrát stálým hostům ve formance. Patrně to musel být zážitek pro obě strany, když malý špunt hrál oblíbené dospělácké melodie. Kde by tehdy Oldřicha Hořáka napadlo, že jednou mu bude Bílá růže patřit. Po základní škole se vyučil elektromechanikem, což byla profese, která se mu celý život hodila. Pak vystudoval střední průmyslovou školu dopravní v Praze, obor elektro. Proto také začal pracovat v rozvodných závodech v Poděbradech. Na přání tehdejšího ředitele Beneše měl jít na tak zvanou „služebnu“. Oldřich se však na to necítil, neměl zkušenosti a tak raději přešel do výrobního družstva Polaban Poděbrady, kde pracoval jako vedoucí obchodu. Dalším mezníkem v hudebním životě protagonisty tohoto životního příběhu bylo setkání s Františkem Fejglem, členem poděbradského symfonického orchestru. Díky němu došlo v roce 1963 k založení kapely Poděbradka, která pak pravidelně koncertovala na lázeňské kolonádě. Olda s obdivem sledoval mnohá vystoupení a po nějakém čase začal s Poděbradkou koncertovat také. V šedesátých letech navíc hrával v tanečním orchestru poděbradských skláren Bohemia. Potom přišla povinná vojenská služba, kterou mladý hudebník absolvoval u Posádkové hudby ve Slaném. Po návratu z vojny došlo v roce 1974 u Poděbradky ke změně a hledal se nový kapelník. Rozhodnutím tehdejšího vedení města se jím stal Oldřich Hořák a soubor pod jeho vedením vystupuje dodnes. V průběhu uplynulých let působilo v orchestru mnoho renomovaných muzikantů. Patří mezi ně například dirigent a hudební skladatel Alois Balvín, klarinetista a konferenciér Mirek Lorenc, profesor Jaroslav Šprunk, autor školy na bicí nástroje. Do historie souboru neodmyslitelně také patří zpěváci Pavel Pichl, Josef Ešner, Jarmila Hellerová, Věra Beranová, Alena Rybářová a nejdéle zpívající Anička Kohoutková. Kapela jezdila koncertovat po celé republice i v zahraničí, zejména v Rakousku a také třeba v Chorvatsku. Když po roce 1990 začal samostatně podnikat v obchodě, ale tentokrát šlo o potraviny, současně studoval hotelovou školu v Praze a také hudbu u profesora Maréna. Podnikání se dařilo, až se postupně v roce 1997 propracoval ke koupi pro Poděbrady ikonické restaurace a hotelu Bílá růže. Ale už tři roky před tím se mu splnil další velký sen a to že začal provozovat v Nymburce vlastní malé letiště. Po 25 letech nakonec prodal Bílou růži, ale koníčka létání se pustit jen tak nehodlá. Na počátku celoživotní lásky k létacím strojům byl příběh Bohumila Říhy O letadélku Káněti, které mu často v dětství předčítala maminka. A v záloze má Oldřich Hořák ještě jednoho koníčka, na kterého však už moc času nezbývá a tím je myslivost. S manželkou Jiřinou se potkal nejprve v roce 1969 jako dodavatel vrat do domu jejich rodičů. Později už to bylo, jak jinak, než při koncertech a v prosinci roku 1974 byla svatba. Společně mají syna Luboše a vnučku Elenku. Syn vystudoval vyšší odbornou hotelovou školu a následně vysokou školu hotelnictví a cestovního ruchu s titulem inženýr. Oldřichův bratr Jiří se vyučil autoklempířem a už přes 40 let žije na Šumavě u Nýrska. Svůj život Oldřich Hořák hodnotí jako cestu, která se skládá z malých radostí a ty pak tvoří jeden krásný, naplněný život. (MČ, LL)