*1943
Neexistuje snad jediné místo v Poděbradech, jehož historii by neznala. A dokáže o tom poutavě vyprávět. Doktorku Hrabětovou lze potkat pěšky nebo na kole v poděbradských ulicích a také na četných přednáškách a besedách. A to nejen Polabského muzea, kde je většinu svého života zaměstnána, ale také v městské knihovně, na zámku, na hřbitově v Kluku, či ve školách. Kromě všeobecných historických faktů zná i příběhy mnoha starých místních poděbradských rodin a jejich vliv na místní dění. Má k ruce na 300 rodokmenů i starou topografii, kterou podrobně zpracoval lékárník Jan Hellich a doplnila jeho dcera MUDr. Jarmila Hellichová. S tou se paní doktorka Hrabětová dobře znala nejen z její dětské ordinace, ale také jako s velkou Sokolkou, a hlavně z muzea, s nímž dlouhá léta nezištně a mnohostranně spolupracovala. Vždy energická, usměvavá a přívětivá dáma nosí pod krátkými, popelavými kadeřemi snad celou historii našeho lázeňského města. Díky ní znovu ožívají také staré lidové tradice, které připomíná Polabský skanzen v Přerově nad Labem. Už v roce 1967 se podílela na jeho vzniku a následně od 80. let minulého století dodnes ho vede. Poděbrady získaly tuto osobnost už jako miminko, když její rodiče a řadu příbuzných zatklo v Praze gestapo a půlroční holčičku převzali do péče její prarodiče z matčiny strany. Až po válce se celá rodina v Poděbradech opět shledala. Mnohé “poťouchlé skotačinky života”, jak sama hovoří o dramatických a zlomových situacích na své cestě životem, by vydaly na vícedílný román. Dědeček z matčiny strany Václav Kundrt jako četnický strážmistr v pohraničí byl ještě před válkou dán do výslužby a s rodinou se přestěhovali do Poděbrad, do kraje odkud pocházela babička. V Poděbradech žila její sestra, provdaná za známého místního pekaře a kavárníka Váňu. Maminka Jany měla svobodnou sestru dvojče, Vlastu Kundrtovou s níž byla skutečně nerozlučně po celý život spjata, žily prakticky v jedné domácnosti. Samotářský otec Jan Plachý byl technik a jako konstruktér pracoval v Praze, po válce také v Pečkách, Kolíně a Nymburce a zemřel v necelých šedesáti letech. Matka zůstala v domácnosti. Po válce v roce 1946 se narodil ještě Janin bratr Jaromír. Malá Jana navštěvovala nejprve poděbradskou opatrovnu založenou kněžnou Hohenlohe. Dědeček ji naučil číst již ve třech letech a od té doby už také moc ráda chodila do muzea, tehdy přeplněného všelijakými sbírkami. Její lásku k historii podnítila i velká otcova knihovna, plná historických románů. Do základní školy to z domova měla 230 kroků. Nadání pro malování a jiné dovednosti zdědila nejspíše po otci a také jako on se nikdy nepovažovala za rodinný typ. Naopak od malička se ráda předváděla na veřejnosti. Maturovala v roce 1961 na Střední všeobecně vzdělávací škole a po krátkém působení v České spořitelně nastoupila v roce 1963 do poděbradského muzea jako dokumentátorka. Následně si doplnila kvalifikaci v oboru muzejnictví a vystudovala národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V této ještě předpočítačové době se naučila mnoho užitečných znalostí při přípravě nejrůznějších expozic a výstav, které se jí hodí dodnes. Byla to hotovení kopií a odlitků, psaní nejrůznějších písem, fotografování včetně vyvolávání snímků. Tisíce negativů a diapozitivů v muzejním fotoarchivu jsou toho důkazem. Co se týče jejího soukromí, první manžel Miroslav Hraběta si pro Janu Plachou přišel do muzea. Coby lázeňský host se zájmem o historii, profesí učitel, navštívil její přednášku v zámecké kapli. Byl pohledný, a tak z toho byla láska na první pohled. Po krátké známosti se usadil v Poděbradech a následně se těšil přízni místních nejen jako pedagog, ale také coby velký ochotník v divadle. Jana si svůj velký sen o hraní v divadle splnila jen v osmé třídě, kdy byla obsazena do dvou rolí v místním ochotnickém spolku. Jen na okraj jako novomanželka se přihlásila do nové televizní vědomostní soutěže 10 stupňů ke zlaté. Nejenže vyhrála konkurz, ale probojovala se až do 6. kola, kde v porotě zasedali Zdeněk Jirotka a režisér Karel Zeman. Její zvláštní vyřazení v přímém přenosu pak vyvolalo velkou kritiku veřejnosti a množství dopisů od diváků. Díky své profesi měla a stále dosud má dost příležitostí spolupracovat s rozhlasem i televizí a propagovat Poděbrady i přerovský skanzen v tisku a na internetu. Z pětadvacetiletého manželství vzešly dvě děti, dcera Anna a syn Vojtěch. Bohužel v 26 letech dcera jako porodní asistentka tragicky zahynula při výbuchu plynové bomby v krnovské porodnici. Překonat tuto ztrátu pomohl Janě Hrabětové hlavně její druhý manžel Ing. Jiří Mareček, s nímž se seznámila při muzejních aktivitách. Měl stejnou povahu jako její otec, proto si dobře rozuměli. Pomohl jí nejen úspěšně dokončit studia, ale hlavně v začátcích budování přerovského skanzenu. Díky jeho velké zálibě v historii a cestování se pak mohla seznámit se všemi známými evropskými skanzeny a památkami celé Evropy i Středomoří. Národopis, lidové tradice a osobnosti středního Polabí jsou tématy mnohých odborných článků a publikací Jany Hrabětové. Díky ní mají Poděbrady několik průvodců městem i zámkem, a dvě monografie „Poděbrady – město mého srdce“. Pro město sestavila také několik historických kalendářů a nejnověji je připravená poslední rozsáhlá obrazová kniha o Poděbradech. Na stejně rozsáhlé knize o historii Přerova nad Labem a skanzenu ještě pracuje. Poděbradská historička vládne nejen slovem. Na svých olejomalbách zachycuje hlavně polabskou krajinu a mizející lidové stavby. A tak historie Poděbrad a středního Polabí žije dál díky knihám, vyprávěním a obrazům Jany Hrabětové, která se v roce 2017 stala čestnou občankou města Poděbrady. Její životní příběh je částečně zachycen v českém projektu Paměť národa. (OV)