*1931 – †2020
Tatínek rodilého Poděbraďáka byl legionář a synovi vštěpoval od mala lásku k vlasti a svobodě. Otec učil fyziku a mechaniku na zemědělské škole, maminka byla v domácnosti. Když se v roce 1941 přistěhovala Zdena Mašínová s dětmi do Poděbrad, kde dostala velkorysou nabídku k bydlení od místního stavitele Peřiny, synové statečného odbojáře Ctirad a Josef mladého Vladimíra příliš nezaujali, znali se spíš jen od vidění. Ale čím víc se po válce dostávaly na veřejnost informace o hrdinství generála Mašína, tím víc mu byli kluci sympatičtější a potkávali se už nejen ve škole a ve Skautu. A stejné sympatie sdílel i s jejich názory na svobodu, včetně myšleny, že proti násilí je třeba bojovat násilím. I proto navázali opravdové přátelství. Po válce začal studovat vysokou školu chemickou, ale kvůli zatčení ji nikdy nedokončil. Od mládí hrál Vladimír na housle, na klavír i na saxofon, ale stejně tak a možná ještě víc ho zajímala technika, přitahovaly zbraně. Spoustu informací o nich získával právě z knih, které mu půjčoval Ctirad Mašín. Byla to velká klukovská vášeň. Zpaměti uměl plánky, návody a přesně věděl, jak se která zbraň rozebírá a skládá. Když v květnu 1945 dorazili do Poděbrad Rusové, podařilo se jeho partě ukořistit několik německých trofejních zbraní a dokud měli náboje, chodili střílet za město. Před volbami v roce 1946 pak vylepoval plakáty nekomunistických stran a začal vnímat, jak se společnost začíná rozdělovat. Po roce 1948 se spontánně připojil k protikomunistické skupině kolem bratrů Mašínů, ale odbojových akcí se osobně neúčastnil. Snad s jedinou výjimkou při krádeži dynamitu v kutnohorském dole Kaňk v srpnu 1953. Nebyl přizván ani k legendárnímu útěku přes hranice. Hradec o odbojových aktivitách v podstatě neznal podrobnosti. Totiž Ctirad mu prý jednou řekl, že když nic neví, nikomu nemůže nic povědět. Takové bylo i pravidlo generála Mašína. Proto se Vladimír také zbytečně nevyptával a kamarádům především pomáhal se zbraněmi a municí. V domě svých rodičů i na zahradě skrýval samopaly, pistole a další zbraně. Tajná policie Vladimíra zatkla 25. listopadu 1953 na tramvajové zastávce v Praze na Letné. Souběžně byli zadrženi i jeho rodiče a bratr. Otec psychický nátlak výslechů nevydržel a skončil na delší dobu v psychiatrické léčebně. V následném soudním procesu v lednu 1955 byl Vladimír Hradec odsouzen za velezradu, vojenskou špionáž a rozkrádání národního majetku ke 22 letům odnětí svobody. Vladimírovi rodiče dostali 18 let a bratr 16 let jen za to, že ho neudali. Vladimír pak přes Pankrác, Ruzyň a Leopoldov skončil na deset let v obávaných jáchymovských uranových dolech. Rodiči po amnestii se dostali na svobodu v roce 1960 a bratr o dva roky později. Otec se ihned po propuštění vypravil za Vladimírem na návštěvu, ale cestou za synem zemřel na selhání srdce. V roce 1964 byl propuštěn i Vladimír, ač fakticky vyučený horník nemohl nikde sehnat zaměstnání. Nakonec nastoupil jako dělník ve Spolaně Neratovice. Až do konce komunismu žil jako „státně nespolehlivý“ občan, a proto se raději držel stranou, aby po letech kriminálu zbytečně nepřitahoval k sobě pozornost. Po Sametové revoluci žil dál stejně nenápadně, angažoval se v Konfederaci politických vězňů a s oblibou hrával v kostelích na varhany. (LL)