*1940 – †2013
Snad každý rodilý Poděbraďák, pamatující léta před sametovou revolucí, si vybaví člověka, který dohlížel na pořádek v lázeňském parku. Dodnes na něho jistá část poděbradské veřejnosti s trochou nostalgie vzpomíná, když s nevolí pozoruje neukázněné cyklisty v parku či opilecké skupinky na parkových lavičkách. V šedomodré uniformě, vždy pečlivě nažehlené a upravené, procházel pan Ladislav Hubínek pěšinkami a přísně řešil různé přestupky, zejména nedovolenou jízdu parkem na kole. Jeho specifické „výchovné“metody brzy prosluly. Hříšníkům totiž obvykle na místě odebral ventilek a s oblibou také strkal svou hůl do drátů jedoucího kola. Nezřídka přivedl hříšníka až do školy k řediteli. Nikdo se tehdy neodvážil protestovat. Traduje se příběh, kdy jistá paní pospíchala a chtěla si na kole zkrátit cestu přes park. Z obavy, že bude přistižena panem Hubínkem, vzala nakonec kolo do podpaží a nesla ho k nejbližší silnici. Po cestě ovšem všudypřítomného pana Hubínka potkala a nebylo nic platné, že kolo nejelo, jen bylo neseno, i ono přišlo o ventilek. Ladislav Hubínek sám neměl jednoduchý život. Narodil se v Poděbradech na začátku války, ještě doma, jak to tehdy bývalo běžné. Porod nebyl bez problémů a zanechal určité následky, které se projevily ve zdravotním omezení dítěte a později ještě propuknuvší epilepsií. S tou se pak v dospělosti léčil. Hubínkovi rodiče se navíc brzy rozešli, matka se s mladším synem odstěhovala do Karlových Varů, kde si našla nového partnera. Prvorozený Ladislav měl při tom všem ale přece jen štěstí. Vyrůstal v láskyplném prostředí s otcem, který byl hodinářem a zlatníkem, a domov dotvářela i jeho druhá žena. Nejdříve to bylo v domě u Jirků, na nároží Riegrova náměstí a Jiráskovy ulice, kde byla provozovna a prodejna pana Hubínka staršího. Soukromá živnost byla po komunistickém převratu 1948 jako mnohé jiné zrušena a přeměněna na družstvo (Saturn). V něm Hubínkovi zůstali pracovat. Po čase se rodina přestěhovala do rodinného domu Ladislavových prarodičů na Žižkově a nakonec získala složitou trojsměnou byt v panelové výstavbě rovněž na Žižkově. Ladislav Hubínek žil po smrti svého otce dál se svou nevlastní matkou, a to i v dospělosti. Neoženil se a zůstal bezdětný. Od mládí se zajímal o myslivost. Rád jezdil do Žehuně k tamějšímu mysliveckému spolku a účastnil se honiteb, read střílel. Už tehdy se u něho zrodila láska k uniformě – myslivecký klobouk ušila panu Hubínkovi přímo na míru samotná firma TONAK. Zmíněné zdravotní omezení nedovolilo panu Hubínkovi absolvovat víc než základní devítiletou školu. Práce hlídače lázeňského parku mu ale vyhovovala a vykonával ji svědomitě dlouhá léta. Když byl tento post zrušen (převeden do kompetence městské policie), našel si náhradu u v radiostanici na okraji města, kde působil další roky jako ostraha. Až do konce jeho života se o Ladislava starala jeho nevlastní matka, paní Jarmila Hubínková. Podnikl sice cestu za bratrem do Karlových Varů, ale se svou vlastní maminkou se už nesetkal. Roku 2012 si neopatrností přivodil frakturu krčku stehenní kosti, byl hospitalizován v nemocnici v Městci Králové a v únoru 2013 tam zemřel. Jeho nevlastní matka dožila v domově důchodců v poděbradském Luxoru. (LK)