*1939 – †2016
Jeho dětství a dospívání je spjato s lázeňským městem Poděbrady. Většinu života pak však žil a pracoval v Železném Brodě a ze spokojeného manželství vzešla dvě děvčata, starší dcera Markéta též vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Oba jeho rodiče byli učitelé a jistě i rodinné prostředí mělo vliv na budoucí pedagogickou činnost. Prvním, kdo výrazně usměrnil jeho výtvarné a další směřování, byl František Barták, poděbradský učitel výtvarné výchovy na základní škole. Na něho vždy vděčně vzpomínal. Po maturitě se rozhodl studovat architekturu na vysoké škole v Praze. Ale již v prvním ročníku si uvědomil, že jeho výtvarné zájmy se nekryjí s obsahem učiva této vysoké školy. Proto přestoupil do třetího ročníku Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě a tu absolvoval v oddělení malby na sklo. Zde se setkal s osobností, která jeho životní cestu ovlivnila ještě několikrát. Byl to sklářský výtvarník Stanislav Libenský. V dílnách se naučil technologickým a technickým základům řemesla, které ho provázelo celý další tvůrčí život. Jeho hluboký zájem o obor, talent a píle ho po druhé maturitě v roce 1959 přivedly na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do atelieru skla, který v té době vedl uznávaný umělec Josef Kaplický. V roce 1960 navrhl scénickou výpravu pro hru Julia Zeyera Radúz a Mahulena, kterou v Poděbradech uváděl místní Divadelní spolek Jiří. Se zlou se však potázal. Traduje se, že avantgardní pojetí tématu po zhlédnutí hry tvrdě zkritizoval Zdeněk Nejedlý, bývalý ministr školství a prezident akademie věd, který se v Poděbradech zrovna léčil. Mladého výtvarníka však nezastrašil. Po šesti letech studia diplomoval v roce 1965 hned několika pracemi – rozsáhlým souborem dutého skla s leptanými a malovanými dekory, vlastním navrženým souborem nápojového skla nebo nádobou na bowli z křišťálového skla, tentokrát pod vedením již zmiňovaného profesora Stanislava Libenského. Není možné uvést všechna úspěšná díla, která vytvořil po skončených studiích. Jmenujme jen například šperky ze železnobrodské zelené břidlice vystavované na výstavách v Jablonci, v Mnichově nebo v Londýně. Zúčastnil se nejen soutěže Sklo pro Expo´67 v kanadském Montrealu, ale i další světové výstavy Expo´70 v japonské Ósace. Jméno Ivo Buriana se také vrylo do povědomí mnoha studentů, které učil na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě, kde působil od roku 1966 jako vedoucí výtvarník v oddělení bižuterie. V roce 1972 se ale vzhledem k politické situaci a nepříznivé atmosféře rozhodl ze školy odejít a působit sám ve svobodném povolání. Do školy vedené v nových společensko-politických poměrech vynikajícím výtvarníkem a pedagogem Pavlem Ježkem se po roce 1989 s radostí znovu vrátil. Nastoupil jako vedoucí pedagog v oddělení hutního tvarování skla a posléze i v oddělení leptání skla. Také zde vychoval řadu talentovaných výtvarníků, kteří pak pokračovali ve studiu na vysokých výtvarných školách. Po roce 1972 se jedním z jeho hlavních výtvarných zájmů staly realizace do architektury. Za připomenutí stojí reliéf pro jablonecké výstaviště, bazén s plastikou fontány pro hotel Thermal v Karlových Varech, skleněné vitráže do prodejny Kolora v Semilech, břidlicové reliéfy pro Lachemu v Brně, okna v muzeu a prodejně skla v Harrachově, znak České pojišťovny ve Vrchlabí, vitráž pro svatební síň na zámku v Rychnově nad Kněžnou, závěsy z čirých skleněných kuliček v pobočkách České spořitelny v Pardubicích a Hodoníně. Jeho rozměrné pískované a broušené kachle s geometrickými kompozicemi byly představeny i na výstavě Libenský a jeho škola v Národním technickém muzeu v Praze v roce 2001. Byl umělcem, který svou pílí a houževnatostí spolu s velkou dávkou výtvarného citu a technického nadání, či s vytříbeným smyslem pro materiál vytvořil taková díla, která jeho práci i jeho osobně budou stále připomínat. (PB)