*1817 – †1897
Zakladatel velké poděbradské olejny Ferdinand Janowitz se v Poděbradech poprvé objevil v roce 1886, když koupil bývalou rafinerii cukru u nádraží. Už tehdy to byl poměrně rozsáhlý areál, zabírající dnešní autobusové nádraží, obchodní dům Jiří, bývalou administrativní budovu skláren a panelák s celým okolím. Původně v souvislosti se stavbou severozápadní dráhy koupil celý tento prostor Žid Moric Roubíček, aby tu postavil lihovar. Pozemek u nádraží byl sice výhodný, ale brzy se ukázalo, že pro provoz tu chybí kvalitní měkká voda. Roubíček sice nechal vyhloubit ve dvoře v místě prameniště hluboký rybníček, ale voda se mísila s vodou odpadovou, kazila se a zarůstala řasami. Proto dal kopat studnu, ve které se objevilo sice vody dost, ale tvrdé a železité, která rychle zanášela kotle. Nakonec nechal vrtat v roce 1875 artézskou vodu, ale když se na ni nenarazilo ani v hloubce kolem 80 metrů, tuto snahu vzdal. Nákladné vrtací práce i vlastní provoz, který neobstál v konkurenci, přivedly Roubíčka v roce 1881na mizinu. Musel zastavit výrobu a ohlásil konkurz. Jenže je třeba připomenout, že zhruba 300 metrů vzdušnou čarou byl v roce 1912 v hloubce 87,4 metrů navrtán jeden z pramenů Poděbradky. Možná jen necelých smolných 8 metrů rozhodlo, že pan Roubíček s lihovarem zkrachoval. A přitom stačilo tak málo, aby skomírající továrnu nahradily třeba prosperující Roubíčkovy lázně. Už 32 let před slavným objevem Poděbradky. Na nějaký čas provoz stál, až ho v roce 1882 získal v dražbě pražský Žid Vilém Ringhoffer. Ten už měl v Praze továrnu na výrobu měděných kotlů, a protože cukrovarnictví bylo v té době velmi výnosným oborem, rozhodl se, že přebuduje lihovar na moderní rafinerii cukru. Brzy i on zjistil, že i pro provoz rafinerie voda chybí i jemu. Snažil se složitě ji přivádět z Labe pomocí vlastní vodárny, a kromě této nákladné akce se ještě zadlužil nákupem velkého množství drahého surového cukru, jehož cena náhle poklesla. Utrpěl velkou finanční ztrátu a zřejmě v pohnutí mysli vyřešil své problémy sebevraždou. Vdově nezbylo, než v roce 1886 rafinerii prodat právě podnikavým bratrům Ferdinandu a Bedřichu Janowitzům. Česky psaní Janovicové se objevují mezi početnou skupinou brandýských Židů v 18. století. V roce1787 si pronajal Jonáš Janovic od brandýského panství skladiště tabáku, které později koupil. V roce 1818 ho prodal dalšímu Židovi Pavlu Schulhofovi, aby v něm vyráběl ledek, ocet a loužil kůže. Po něm se v tom podniku vystřídala řada dalších majitelů až ho v roce 1833 koupil Žid František Josef Kraus. V následujícím roce přestavěl staré skladiště v pěkný jednopatrový dům. Ten pak v roce 1855 převzal jeho zeť Ferdinand Janovic, který ho kolem roku 1870 rozšířil o další velké křídlo a začal tu provozovat olejnu a z obchodních důvodů si poněmčil své příjmení na Janowitz. Když výrobu olejů v Brandýse úspěšně rozjel, přikoupil ještě poděbradskou rafinerii, kterou rovněž nechal upravit na olejnu a rafinerii olejů. Spojením obou závodů se tehdy stal největším zpracovatelem domácí řepky na řepkový olej v Českém království. Tento olej byl známý svou kvalitou a Janowitzové ho dodávali ve velkém hlavně armádě, drahám a těžkému průmyslu. Zbylé pokrutiny odebírali okolní hospodáři i velkostatkáři ze širokého okolí ke krmení dobytka. Ferdinand Janowitz mohl brzy nechat postavit u továrny velké skladiště, byty pro zaměstnance a do továrny zavést železniční vlečku. Když v roce 1897 zemřel první majitel a zakladatel poděbradské olejny Ferdinand Janowitz, zdědili dobře zavedený podnik jeho tři synové Bedřich, Gustav a Arnošt. Spolumajiteli a dalšími provozovateli se pak stali jen Bedřich a Gustav. Ferdinand Janowitz, stejně jako jeho synové prý uměli dobře česky, ale vedli podnik německy, a také všechno úřednictvo byli Židé, více Němci než Češi. Janowitzové neskrývali, že je to podnik židovský a o místní českou společnost neprojevovali zájem, nijak se s ní nesblížili. V uzavřeném prostoru za vysokou zdí s nimi také žila většina jejich personálu. Zdejší obyvatelé proto považovali Janowitze za ryze německou rodinu, která nic nedělala pro město, v němž podnikala, a tak se o ni také, až na malé výjimky, ani moc nezajímali. Ferdinand Janowitz byl pochován v rodném Brandýse nad Labem. (JH)