*1892 – †1917
Franz Janowitz byl nejmladším ze čtyř dětí židovského podnikatele Gustava Janowitze, který vlastnil v Poděbradech blízko nádraží podnik na výrobu oleje (filiálku rodinné továrny v Brandýse nad Labem). Stejně jako jeho tři sourozenci (Otto, Hans, Ella) zdědil i Franz po rodičích umělecké cítění a nadání. Otec Gustav byl v mládí klavíristou, matka byla vášnivou čtenářkou. Malý Franz se učil hře na housle a na klavír, ale bližší mu byl svět poezie a literatury. Rád četl a toulal se přírodou kolem Labe. Uprostřed rozlehlé zahrady vedle rodinného domu vznikaly jeho první básně. V Poděbradech Franz vychodil chlapeckou obecnou školu a poté ho rodiče poslali na německé gymnázium v Praze na Příkopech. Bydlel tu zprvu s bratry, později měl vlastní podnájem na rohu Klimentské a Barvířské ulice na Novém Městě. Nebyl premiantem, využíval spíš kulturní nabídky velkoměsta, jeho divadel a koncertů, a především kultivoval svůj hluboký zájem o literaturu četbou i diskusemi s přáteli. Sblížil se zejména se skupinou německojazyčných literátů, básníků a kritiků, kteří mu otevřeli pohled do světa současné tvorby. V kavárně Arco v Hybernské ulici, kde se scházeli, mohl poznávat ty nejlepší: Franze Werfla, Maxe Broda, Franze Kafku a mnohé další. O volných dnech se vracel do Poděbrad, kde nejraději tvořil a které pro něho také znamenaly zásadní zdroj tvorby. Dobový symbolismus a expresionismus se v Janowitzově poezii specificky sytil podněty z polabské přírody. Po ukončení gymnázia maturitou roku 1911 chtěl pokračovat studiem filozofie, ale na otcův příkaz musel odejet do Lipska studovat chemii. Otec počítal se synovým budoucím zapojením do podniku. Obor Franzovi zásadně nevyhovoval, chybělo mu i umělecké prostředí. Prožíval hlubokou krizi, musel se dokonce léčit na psychiatrii. Tajně začal navštěvovat přednášky z filozofie, psychologie, estetiky a dějin umění. Četl a psal básně, rozhodnut připravit celou sbírku. Po dvou semestrech studium chemie nakonec opustil (1912) a bez svolení rodiny odjel do Vídně, kde si na univerzitě zapsal filozofii. Začal žít život, pro jaký se narodil. Psal básně a stýkal se s lidmi z umělecké oblasti. Rozvoj slibného talentu, který byl už tehdy oceňován vídeňským uměleckým prostředím, ale ukončila 1. světová válka. Roku 1913 se jako student musel podrobit roční „dobrovolné“ službě v rakouské armádě. Po vyhlášení války v létě 1914 byl pak automaticky převelen jako voják na východní frontu do Haliče. Několikrát se mu podařilo přijet na dovolenou do Poděbrad. Překonal útrapy války včetně zranění a úplavice, ale nakonec ho stihla kulka italského vojáka v Tyrolských Alpách. Zemřel na průstřel plic. Pohřben byl na hřbitově v Mittel-Breth (dnes slovinská ves Log pod Mangartom). Literární kritik českého původu Karl Kraus, který Franze Janowitze celoživotně v jeho uměleckých aktivitách podporoval, vydal po válce sbírku jeho básní Auf der Erde (1919). Bratr Hans Janowitz vydal sbírku pacifistických básní inspirovaných Franzovou smrtí (Requiem der brüderlichen Bruderschaft, 1928). Ještě dnes je poezie Franze Janowitze vydávána a obdivována jako významný projev evropského literárního expresionismu. (LK)