*1938
Rodák z Družce u Kladna chtěl být původně automechanikem, ostatně po obecné a měšťanské škole nastoupil do učení v kladenské Poldovce jako soustružník. Ovšem v Družci, kdo patřil do rodiny Jelínkových a Neustupových, každý byl odmala muzikant. Jen tyhle dvě příbuzenstvím spřízněné rodiny daly dohromady malou místní dechovku, kde malý Vláďa hrál na trubku. A tak nebylo divu, že po roce učení u soustruhu to zkusil na konzervatoři. Tatínek Miloslav a maminka Marie měli v Družci koloniál a moc nevěřili, že se syn muzikou uživí. Příkladem mohl být i starší bratr Miloslav (1932), který to sice dobře válel na klarinet a saxofon, ale nakonec se stal spořádaným leteckým projektantem. Vladislava na konzervatoř přijali a po absolutoriu nastoupil na vojenskou základní službu, ovšem s trubkou místo samopalu. Nejprve ro bylo u divizní hudby ve Slaném a potom u karlovarské posádkové hudby. Po vojně v roce 1963 objevil konkurs nově založeného Lázeňského orchestru v Poděbradech, který hledal hráče na trubku. A tím byl položen základ spojení Jelínek a Poděbrady. Přestěhoval se do Poděbrad a nastoupil do orchestru, který se v roce 1968 stal Středočeským, symfonickým orchestrem a kterému byl věrný až do jeho konce v roce 1992, tedy bezmála 30 let. Spolupracoval se spoustou velkých osobností nejen za dirigentským pultem, ale i mezi kolegy v orchestru a za dobu existence tohoto tělesa s ním odehrál určitě několik tisíc koncertů. Ale kromě toho se už od mládí vydal i na vlastní pedagogickou dráhu. Nejprve začal učit na dechové nástroje (trubka, horna, pozoun) na LŠU v Lysé nad Labem a od roku 1966 nepřetržitě učí v Poděbradech, což je víc než úctyhodná pedagogická výdrž. V letech 1991–2001 byl také zástupcem ředitelky ZUŠ v Poděbradech. Od roku 2002 je sice v důchodu, ale jeho hudebně pedagogické aktivity jsou stále žádané a trvale na vysoké úrovni. Na ZUŠ vedl několik let velký a malý dechový soubor, pomáhal s aranžemi pro taneční orchestr, neúnavně šířil a stále šíří osvětu ve hře na dechové žesťové nástroje. Přes všeobecný pokles zájmu rodičů a dětí o výuku na tyto nástroje se mu opakovaně podařilo na škole vytvořit několik úspěšných dechových souborů. Byl jedním z iniciátorů vzniku Poděbradských trubačů, vedl výchovné koncerty a v poslední době společně s hornistou Milanem Prokešem sestavili soubor trubek Jeldaboys, který spolu s bicími a klavírem měl na repertoáru nejen dechovku a taneční muziku, ale také jazz a pop. V jednom z mnoha orchestrů mu na flétnu hrála i pozdější úspěšná režisérka Alice Nellis, tehdy ještě pod dívčím jménem Rychetníková. Neméně zajímavé jsou však i jeho hudební rodinné vazby, kdy se dá směle napsat, že u Jelínků hraje celá rodina. S klavíristkou a hudební pedagožkou Lenkou, narozenou v Poděbradech jako Fousková (1949), má dvě dcery. Starší klavíristka Halka (1970) se provdala za svého pedagoga klavírního virtuóze evropského formátu Ivana Klánského, se kterým má syna Adama. Ten je violoncellistou České filharmonie a dceru Kláru, která rovněž v České filharmonii hraje pro změnu na housle. Mladší dcera houslistka Lada se provdala za Jiřího Ševčíka, prvního flétnistu Pražské komorní filharmonie. A jejich děti, tedy vnoučata pana Vladislava také propadaly hudbě. Adéla je po mamince rovněž houslistka a mimo jiné učí i na poděbradské ZUŠ. Vnuk David je po dědečkovi trumpetista a studuje pražskou hudební akademii. A když náhodou pan Jelínek necvičí na trubku a neučí za hudební škole, hodně fandí sportu. Byl to tradiční fotbal a hokej, ale od příchodu do Poděbrad propadl také volejbalu i jako závodní hráč. Za obětavou a dlouholetou pedagogickou práci a podporu uměleckého života v Poděbradech obdržel Vladislav Jelínek v roce 2024 Čestnou medaili města Poděbrady. (LL)