*1908 – †1978
Byl starším z dvojčat (druhé dvojče Antonín), která přišla na svět v Nepřevázce u Mladé Boleslavi. Jejich vzdělání a tím i budoucí život jim tak trochu naplánoval tatínek Josef, který při svých železničních toulkách našel v Poděbradech v Palackého ulici již nefunkční zemědělskou usedlost pana Živnůstky a usoudil, že to bude vhodné místo pro budoucí autodílnu. A do Poděbrad se celá rodina (rodiče, tři bratři a sestra) v roce 1927 také přestěhovala. Synové byli kromě vyučení ve strojním oboru také absolventy Zemské průmyslové školy v Mladé Boleslavi, dcera vyučená švadlena si později založila v Praze krejčovský ateliér. Autodílnu začal budovat nejstarší bratr Karel a záhy se k němu připojili i oba mladší bratři. Zpočátku vedle opravy automobilů prováděli vulkanizaci pneumatik, pronajímali vybudované garáže, zřídili i benzinovou pumpu. Později obdrželi licenci od švýcarské firmy Scintilla na opravy elektrické výzbroje a vstřikovacích pump pro automobilové motory. Stali se také autorizovanými zástupci mladoboleslavské Škodovky, vedli autoškolu a vyučili množství učedníků, z nichž někteří u nich zůstali pracovat. Jirovcovi se velmi brzy stali respektovanou poděbradskou rodinou. Měli silné vlastenecké cítění a tak není divu, že se všichni bratři krátce po německé okupaci zapojili do protifašistického odboje. Právě v autodílně u Jirovců se scházeli s účastníky odboje, včetně penzionovaných důstojníků československé armády. Zpočátku získávali mladé vojáky bývalé armády k odchodu do zahraniční armády. Skupina se zabývala obstaráváním zbraní, jejich údržbou a skladováním s cílem vyzbrojit co největší počet členů. V dílně se vyráběl střelný prach, silniční nájezdní miny. Ruční granáty vlastní konstrukce byly odlévány v Kolíně a později v Pečkách. Bratři obstarávali i potraviny pro rodiny prvních zatčených. Skupina rozšiřovala i protifašistické letáky. Josef měl na starosti motocyklovou službu, která měla zabezpečovat spojení s jednotlivými zemskými veliteli odbojové organizace, kteří byli převážně bývalí důstojníci a poddůstojníci rozpuštěné Československé armády. Mnozí z nich byli bohužel odhaleni a zahynuli, přesto se třeba právě Josefovi podařilo na poslední chvíli zachránit před zatčením jednoho z odbojářů pana Hájka (krycí jméno Bor), kterého převezl až na Slovensko. V lednu 1945 však byl společně s dalšími šestnácti odbojáři zatčen a po příchodu do Terezína umístěn do cely smrti č. 44 ve čtvrtém dvoře. Přes kruté výslechy a mučení neprozradil žádné další odbojáře a hlavní vinu bral vždy na sebe a nikoho neprozradil. Následkem mučení tam úplně zešedivěl, třebaže mu bylo teprve 37 let. Trest smrti měl být vykonán 8. 5. 1945, ale vzhledem k útěku Němců z Terezína kvůli blížícímu se postupu osvobozující Rudé armády unikl jisté smrti. Ve vězení se však nakazil skvrnitým tyfem a 5. května byl v kritickém stavu převezen do nemocnice, kde mu lékaři zachránili život. Za statečnost v odbojovém hnutí byl vyznamenán Československou vojenskou medailí za zásluhy I. stupně, pamětním odznakem Svazu osvobozených protifašistických vězňů, obdržel také Válečný kříž 1939. Svou odvahu však prokázal i v následujících letech po nástupu dalšího totalitního režimu. Veřejně vystoupil proti odsouzení generála Heliodora Píky, v Poděbradech podepsal a spoluorganizoval petici na záchranu Dr. Milady Horákové. O tom také mluvil ve svém filmu z roku 1995 nazvaném Země bez hrdinů, země bez zločinců i dokumentarista Martin Vadas. Po znárodnění autodílny v roce 1950 se zabýval ve své malé dílně sousedící s bratrem Karlem ve dvoře Adolfa Vosáhla naproti kostelu výrobou elektrických zkoušeček zapalovacích svíček podle vlastního patentu. Po následné likvidaci i této firmy byl zaměstnán jako dělník na sondážích po celé republice. Zemřel s podlomeným zdravím, které výrazně ovlivnilo jeho věznění. Není bez zajímavosti, že stylová rodinná vila Jirovcových v Poděbradech Na Kopečku „Pohádka“ posloužila jako kulisa k natáčení významného československého filmu režiséra Jiřího Krejčíka Svatba jako řemen. (IJ)