*1903 – †1995
Otec Josef celý život pracoval jako strážník železniční tratě a bydlel v Nepřevázce u Mladé Boleslavi. Ale na důchod se rozhodl, že si společně se svými syny pořídí autodílnu. Protože měl volnou jízdenku, jezdil vlakem na všechny strany, až objevil jako nejvhodnější místo v Poděbradech Palackého ulici, kde je dnešní prodejna a servis automobilů značky Ford. Šestapadesátiletá hlava rodiny se společně s manželkou Marií, třemi syny Karlem, dvojčaty Antonínem a Josefem a dcerou Marií rozhodla, že se v roce 1927 přestěhovali do prosperujících středočeských lázní a do jisté míry tak svým synům narýsoval budoucí život. Synové byli kromě vyučení ve strojním v oboru také absolventy Zemské průmyslové školy v Mladé Boleslavi, dcera vyučená švadlena si později založila v Praze krejčovský ateliér. Byl to právě Karel, který jako nejstarší z bratrů po praxi v továrně Laurin&Klement si najal v Poděbradech od Jana Živnůstky tehdy již nefunkční zemědělskou usedlost s cílem právě tady na otcovo doporučení vybudovat rodinnou autoopravnu. Následně se k němu připojili i oba mladší bratři Josef a Antonín. Začátky podnikání nebyly snadné. Nejprve vedle opravy automobilů prováděli vulkanizaci pneumatik, pronajímali vybudované garáže, zřídili i benzinovou pumpu. Později obdrželi licenci od švýcarské firmy Scintilla na opravy elektrické výzbroje a vstřikovacích pump pro automobilové motory. Stali se také autorizovanými zástupci mladoboleslavské Škodovky, vedli autoškolu a vyučili množství učedníků, z nichž někteří u nich zůstali pracovat. Jirovcovi se velmi brzy stali respektovanou poděbradskou rodinou. Měli silné vlastenecké cítění a tak není divu, že se všichni bratři krátce po německé okupaci zapojili do protifašistického odboje. Právě v autodílně u Jirovců se scházeli s odbojáři, včetně penzionovaných důstojníků československé armády. Zpočátku získávali mladé vojáky bývalé armády k odchodu do zahraniční armády. Skupina se zabývala obstaráváním zbraní, jejich údržbou a skladováním s cílem vyzbrojit co největší počet členů. V dílně se vyráběl střelný prach, silniční nájezdní miny, ruční granáty vlastní konstrukce, které byly odlévány v Kolíně a později v Pečkách. Bratři obstarávali i potraviny pro rodiny prvních zatčených. Skupina rozšiřovala i protifašistické letáky a Karel se v době po atentátu na Heydricha z bezpečnostních důvodů ukrýval několik měsíců u příbuzných v Posázaví. Přesto od 17. září do 10.prosince 1942 byl vězněn v internačním táboře ve Svatobořicích z důvodu ilegálního odchodu bratra Antonína do Velké Británie. Po návratu se téměř rok léčil na žaludeční problémy. Bratři se aktivně zapojili do odbojové skupiny ŠÍMA -UHER 777, která svým dobře vojensky organizovaným programem plně odpovídala jejich protifašistickému smýšlení. Karel byl členem užšího vedení od jara 1943 pod krycím jménem Buk 83. Skupina později dostala informace, že jejich činnost je Němci sledována a skutečně došlo k výslechům a uvěznění několika členů. Z obav z vyzrazení držení zbraní, byly zakopány na levém břehu Labe směrem od elektrárny k Osečku na začátku lesa a jsou tam kdesi zřejmě dodnes. Karel byl po válce vyznamenán pamětním odznakem Svazu osvobozených protifašistických vězňů a Československou vojenskou medailí prezidenta republiky za zásluhy I. stupně. Po roce 1945 se také stal členem Svazu bojovníků za svobodu, ale nakonec v roce 1983ze svazu zklamaně vystoupil, když viděl, že do vedení se dostali lidé, kteří s odbojem neměli nic společného. Navzdory válečným zásluhám 1. března 1950 byla rodinná firma s 25 zaměstnanci násilně vyvlastněna a převzal ji Sdružený komunální podnik města Poděbrady. Veškerý zabavený majetek byl oceněn na 398.815 korun. Karel si pak zřídil malou dílnu ve dvoře u Adolfa Vosáhla, kde až do roku 1958 vyráběl podle vlastního patentu pískovače, což byl přístroj na regeneraci použitých žhavicích automobilových svíček pomocí tlaku speciálního písku. V důchodu pracoval jako zámečník v různých podnicích v nymburském okrese a posledně jako údržbář na zámku v Poděbradech. V rámci restituce si požádal o navrácení alespoň části majetku, ale až na lis a nůžky na plech nebylo nic dohledáno. (VA)