*1953
Poděbradská košíková vychovala řadu špičkových hráčů i hráček, ale jen tři mohou říct, že měli tu čest reprezentovat na Olympijských hrách. Jiří Růžička na Olympiádě v Mnichově 1972, Jaroslav Kantůrek o čtyři roky později v Montrealu a Vlastibor Klimeš v roce 1980 v Moskvě. A právě Jaroslav Kantůrek byl nejúspěšnější, když pod pěti kruhy v roce 1976 vybojoval nečekané šesté místo, což je druhý největší úspěch košíkové na OH v naší historii. Poděbradský rodák neměl jako kluk daleko k různým lotrovinám, a tak rodiče rozhodli, že bude za trest pod dozorem sestry Jany. Ta si zamilovala právě basketbal a Jarda s ní trávil čas na hřištích u Sokolovny. Nejdřív se jen díval, pak zkoušel házet na koš a brzy bylo o jeho životním směřování rozhodnuto. Vynikal výbornou fyzickou připraveností, techniku zvládal excelentně a brzy se začala projevovat nezbytná basketbalová inteligence. K prvním zápasům nastupoval v roce 1965 mezi žáky Jiskry, ale v dorostu zamířil do týmu velkého městského rivala Slavie VŠ. Tam si pod vedením svého švagra Michala Peťa zahrál dorosteneckou ligu a v roce 1971 s týmem postoupil na republikové finále šampionátu do haly Sparty na Letné. V důležitém utkání se Zbrojovkou Brno vedly ještě patnáct sekund před koncem Poděbrady o bod, což by jim vyneslo titul… Jarda přihrával Klimešovi, který byl faulován, ale rozhodčí celou situaci posoudil opačně a zásluhou trestných bodů kluci prohráli. I tak to bylo celkové třetí místo skvělým úspěchem, vždyť jako jediní neměli ani jednotné teplákové soupravy. O Jardu měla zájem Sparta, ale nakonec přestoupil do pražské Slavie VŠ, kde hned první rok získal titul mistra republiky. Psal se rok 1972 a Jarda opět následoval sestru Janu. Tentokrát do nejvyšší soutěže, kde ona také hrála. Sourozencům patřil historický primát. Zahráli si první ligu ve stejném roce, a to dokonce v klubech, které měly oba název Slavia VŠ, jen se lišily místem působení od sebe vzdáleného 50 kilometrů. Jana zůstala v rodném městě a Jarda pobyl rok v Praze. Svůj první titul si ale moc nepřisvojuje. Přišel jako nováček do mužstva, kde hrálo deset reprezentantů včetně Jiřího Růžičky. V sázce byla nominace na Olympiádu, a tak se na palubovku dostával obtížně. Přesto získal cenné zkušenosti a byl nadšený, jak jej hvězdy jako Zídek, Ammer, Baroch či Konopásek přijaly…Vzápětí přišel povolávací rozkaz do Rudé Hvězdy Pardubice. Město perníku vždy patřilo sportu a o přízeň publika se tam sportovně prali hokejisté a basketbalisté sledováni dostihovými nadšenci a jezdci na ploché dráze. Jarda brzy zapadl do sestavy a stal se ikonou pardubické košíkové. Hned v roce 1974 skončili těsně druzí, když do mužstva přišli na vojnu bývalí spoluhráči Ammer a Konopásek. Skončili jen o bod za favorizovanou Slavii VŠ. Titulu se Kantůrek dočkal v roce 1984, kdy se hrálo poprvé systémem play off a ve finále porazili pardubičtí tým NHKG Ostrava. V první lize odehrál Jaroslav patnáct sezón a nastřílel 4 376 bodů. Bylo by jich i víc, ale tenkrát se za koš zdálky nedávaly tři body, jako dnes. Za svůj vrchol považuje účast na vzpomínané Olympiádě 1976 v Montrealu, na kterou naše reprezentace postoupila druhým místem z kvalifikace v kanadském Hamiltonu. Přijeli jsme tam sice jako outsideři, ale dokázali porazit i Jugoslávii, která byla v té době nejlepším evropským mužstvem. V Americe hráči strávili měsíc a v těžké olympijské skupině si zahráli proti pozdějším finalistům USA a Jugoslávii. V boji o páté místo podlehli Itálii. Jaroslav nastoupil v šesti ze sedmi možných zápasů a nastřílel 11 bodů. Významná je i jeho účast na Mistrovství Evropy v Bělehradě 1975, kde v pěti zápasech zatížil konta soupeřů 13 body a opět obsadil šesté místo. V reprezentační sestavě se zde setkal se svým kamarádem z poděbradského dorostu Vlastou Klimešem. V roce 1987 odložil kapitánskou pásku RH Pardubice a tři roky dělal asistenta trenéru Skokanovi. Zároveň vystudoval trenérskou jedničku, kde se v lavici potkal s Karlem Hercikem, který jej jako žáka v Poděbradech kdysi vedl. Na začátku devadesátých let pardubické mužstvo už pod názvem Sportovní klub policie dirigoval jako hlavní trenér. Další trenérská nabídka přišla ze Žďáru nad Sázavou, kde ale vedení prodalo klíčové hráče, a tak úspěch nepřišel. Do nejvyšší soutěže dostal jako hrající trenér Chomutov, ale dva další klíčové momenty jsou už spojeny s Poděbrady. V roce 1997 sestra Jana založila oddíl Polabské Mlékárny a Jarda jako trenér s děvčaty bojoval o postup do nejvyšší soutěže, který těsně unikl. Přesto první ligu, tentokráte mužů ale do našeho města v roce 2005 dostal, i když trochu oklikou. Přijal nabídku svého kamaráda Karla Vrby, aby šel trénovat Basketbalový klub Sadská, který se šokujícím způsobem dostal z krajského přeboru až do elitní soutěže. A protože v Sadské nebyla odpovídající hala, hrálo se na Ostende v Poděbradech. Pro ekonomicky chudý klub byla první liga velkým krajícem, zkraje se nedařilo a Jaroslav byl trochu ukvapeně odvolán. Košíkové byl věrný i v pozdějším věku, kdy si v roce 2008 zahrál na veteránském Mistrovství Evropy v Itálii a o rok později na světovém šampionátu v Praze. Když poděbradský basketbal slavil 50. výročí, chtěl Radomír Simjancev naposledy vrátit basket na ikonické hřiště do Zámecké zahrady, kde v šedesátých letech začínala řada hvězd včetně Jaroslava. V týmu největších poděbradských legend nastoupil proti tehdejšímu vicemistru ligy Slavoji Vyšehrad a stovky přítomných diváků opět mohly obdivovat jeho elegantní hru bez záludných faulů, inteligenci, přehled, úžasnou střelbu a ze své oblíbené pozice středního rozehrávače schopnost dirigovat hru. O dvacet let později se při sedmdesátých narozeninách na témže místě už sice basket hrát nedal, ale Jaroslav Kantůrek tam dostal od klubu ocenění za celoživotní přínos. A právě tehdy se nezapomněl vyznat ze svého celoživotního vztahu k Poděbradům i lidem, který v nich žijí. (VS)