*1476 – †1536
Nejmladší syn Jindřicha z Poděbrad a Minsterberku, vnuk Jiřího z Poděbrad je do této encyklopedie zařazen jako pokračovatel poděbradského rodu, který jako pokračovatel krále Jiřího měl reálnou šanci sáhnout si po královské koruně. Politicky obratný vnuk si v průběhu let ke svému rodovému predikátu postupně přidal tituly kníže Olešnický, kníže Opavský a hrabě Kladský. S ohledem na to, že se narodil až jako třetí syn Jindřicha Minsterberského, těžko mohl v dětství na takovou závratnou kariéru jen pomyslet. První písemná zmínka pochází z roku 1488, kdy uzavřel politicky motivovaný sňatek se stejně starou nezletilou kněžnou Annou Zaháňsko-Hlohovskou, ale ve společné domácnosti oba manželé žili až od roku 1495. Manželství bylo šťastné a Anna manželovi porodila celkem 12 dětí. Karlův mocenský vzestup začal, když se sblížil se svým bratrancem Bartolomějem, synem Viktorina, zářící hvězdou česko-uherského soustátí a milý bratranec ho ochotně představil i s doporučením králi Vladislavovi, který mu nabídl místo u svého budínského dvora. Zřejmě také proto po nečekané smrti Bartoloměje se Karel I. stal jeho pokračovatelem u dvora. Už v roce 1515 byl jmenován královským rádcem. A rok na to po smrti krále Vladislava byl na základě jeho závěti stanoven v Čechách jedním ze tří poručníků desetiletého krále Ludvíka Jagellonského. V průběhu dalších let se stal jeho neodmyslitelným důvěrníkem. Bohužel v oblasti ekonomické a při správě rodového majetku nebyl příliš obratný, prodával zděděná panství a neustále sváděl zápas s věřiteli a byl v permanentní finanční tísni. V zemi se však opět schylovalo k násilným nepokojům pod vlivem kořistnické politiky vysoké české šlechty. V roce 1523 byl Karel králem jmenován nejvyšším správcem (hejtmanem) českého království. Dnešní terminologií byl něco jako ministerský předseda. Nádavkem v letech 1523 -1525 byl také nejvyšším mincmistrem. Vysoké postavení dokázal velmi šikovně zúročit ekonomicky i politicky. Získával spoustu přívrženců, kteří by ho rádi viděli víc než jen jako královského místodržícího. Ostatně vedle nejvyššího úřednického postu v zemi dokázal získat také úřad nejvyššího fojta v Horní Lužici a v rodném Slezsku byl ustaven jako dolnoslezský hejtman. Byl houževnatým mistrem politických kliček, nečekaných úskoků i korupce. Na jistý čas se stal kormidelníkem jagellonské politiky ve střední Evropě, možná i proto, že se těšil velkým sympatiím Ludvíkovy manželky, královny Marie. Nebývalou kumulaci úřadů však dlouho neudržel, protože mladý Ludvík Jagellonský v roce 1525 pod tlakem české a německé šlechty opět dosadil jako nejvyššího zemského správce neúnavného intrikána Zdeňka Lva z Rožmitálu. Karel I. byl „odškodněn“ úřadem nejvyššího hofmistra (správce korunního majetku) a k tomu si ponechal všechny předešlé funkce ve vedlejších zemích Koruny české.
I když se dobře znal a dopisoval si s Martinem Lutherem a pochopil výhody reformace, nakonec se k nové náboženské reformě postavil odmítavě. Po smrti Ludvíka Jagellonského v roce 1526 vstoupila Karlova kariéra do vrcholné fáze. Podle nejrůznějších historických náznaků a odkazů byl opakovaně vyzýván, aby se ucházel o českou královskou korunu. A úspěch byl v bouřlivé době velmi reálný. Žel písemných dokladů k tomu není, protože taková nabídka nešla svěřit pergamenu. Karel se dostal do podobné situace jako jeho děd Jiří, který ze správcovského křesla si přesednul na královský trůn. Zásadní rozdíl však byl, že ambice Jiřího z Poděbrad tehdy v roce 1458 byly podloženy jeho nesmírným majetkem. Zřejmě i proto Karel I. zvolil jistější podporu Habsburkům, když ostatně on sám se v roce 1515 podílel na smlouvě, která vzájemně zaručovala Habsburkům a Jagelloncům nástupnická práva. A tak lze s trochou trpkostí konstatovat, že vlivný vnuk Jiřího z Poděbrad přivedl v roce 1526 na český trůn habsburskou dynastii. Odměnou mu byl další titul tentokrát hornoslezského hejtmana, takže se stal do jisté míry neomezeným vládcem celého Slezska. Podařilo se mu v poslední fázi života získat nazpět celé minsterberské knížectví. Pro sebe si postavil nový renesanční zámek ve Frankenštejnu, jako nové sídlo knížectví a zde také nakonec zemřel. A to všechno zvládl za šedesát let života. (LL)