*1545 – †1617
Královský prapradědeček Jiří z Poděbrad byl už 74 let po smrti, když přišel na svět z linie třetího královského syna Jindřicha Karel, toho jména druhý. S jeho osobou jsme opustili středověk a nakukujeme už do baroka. A především s respektem k jeho velkému předkovi jej zařazujeme do Poděbradské encyklopedie pro jeho příslušnost k poděbradskému domu jako v pořadí 48. potomka a také i pro jeho významné místo v českých dějinách, ač s téměř jistotou můžeme tvrdit, že Poděbrady asi nikdy nenavštívil. Ale jako svědectví o zděděných genech po velké osobnosti českých dějin, má zde i kníže Karel II. své místo. Jeho otec Jindřich II. (1507–1548) byl minsterberský, olešnický a bernštatský kníže a matka byla Markéta Meklenburská, která jen umocnila německý ráz kdysi jednoznačně české dynastie. Zajímavou epizodou otcova života je přetrvávají rodinný odpor k římskokatolické církvi, protože sám přestoupil k luteránství a v roce 1538 ze svého panství vypudil všechny katolické kněze, které nahradil luteránskými pastory a jeho sídlení Olešnice se stala jedním z důležitých center humanismu a reformace ve Slezsku. Karel II. měl šest sourozenců, ale jednoznačně po svém dědečkovi Karlovi I. to byl právě on, kdo zdědil diplomatický talent, věrnost habsburskému trůnu, ale také touhu žít v okázalosti a přepychu. Stejně jako Karel I. i on byl až třetím synem a nejen to ho spojovalo s mocenským vzestupem stejnojmenného děda. Jméno Karel dostal nejen po dědečkovi, ale také po svém starším bratrovi Karlovi (*† 1543), který zemřel na následky nešťastného zranění v pěti týdnech svého života. Karel II. dostal řádné vzdělání na rodném zámku a už v 16 letech byl přijat do císařských služeb Ferdinanda I. a léta strávená ve Vídni následně poblíž císaře Maxmiliána II., mu byla tou nejlepší diplomatickou školou. Navázal tam spoustu užitečných známostí i kontaktů a díky sňatku s Kateřinou Berkovnou z Dubé (1553–1583) už v roce 1570 vyženil na Moravě rozlehlé šternberské panství. Navíc bohatou nevěstu získal na úkor staršího, protřelejšího, ale v citové oblasti hodně váhavého Petra Voka z Rožmberka. O Karlově vzrůstající prestiži svědčí fakt, že na pohřebním průvodu císaře Maxmiliána II. v roce 1577 se mu jako dvaadvacetiletému velmožovi dostalo té cti, že právě s největším magnátem království, osmatřicetiletým Petrem Vokem, společně vedli císařova osiřelého koně s pohřebním štítem. Koncem století pak prožíval své šťastné chvíle na nádherném sídelním olešnickém zámku už s novou manželkou Alžbětou Magdalenou Lehnicko-Břežskou (1562–1630), která mu věnem přinesla další rozlehlá panství, a k němu postupně připojoval i další rodová dědictví. Druhá Karlova svatba se stala nebývalou událostí, nejen proto, že ji celebroval vážený vratislavský biskup Ondřej Jerin, ale i proto, že mezi svatebními hosty bylo několik říšských knížat, vyslanci císaře a dánského krále. Karel II. se tak postupně stával vedle potomků kdysi vlivného královského rodu Piastovců druhým nejvýznamnějším magnátem ve Slezsku. Zřejmě však cítil potřebu prosadit se i na diplomatickém poli a zužitkovat své dřívější dvorské zkušenosti. Byl pověstný svou opatrností, ale nakonec se dočkal, když byl v roce 1607 uveden císařem Rudolfem II. do úřadu vrchního zemského hejtmana ve Slezsku. Kníže Karel II. využil situace a jako přesvědčený příslušník protestantské luteránské církve vymohl v roce 1609 na císaři pro Slezsko regionální variantu náboženského majestátu povolující svobodu vyznání a zřízení nezávislé slezsko-lužické dvorské kanceláře, která se výrazně emancipovala na úkor Prahy. V duchu rodinné tradice se také opíral o evangelické panstvo a kazatele. Po sesazení Rudolfa II. okázale jako zeměpán přivítal ve Slezsku nového císaře Matyáše a díky své urputnosti ho v podstatě přinutil, aby v roce 1612 potvrdil Rudolfův náboženský majestát a současně také další Karlovo setrvání v hejtmanském úřadě. Jeho zásluhou a nemalým vlivem pak navzdory velmi silnému napětí mezi českými, moravskými a slezskými stavy nedošlo k odtržení důležitých vedlejších zemí od Koruny české. S oběma manželkami Měl celkem deset dětí, z nichž šest se dožilo dospělého věku. Ve své sídelní Olešnici dokončil nádherný rodový palác, při němž v roce 1594 založil proslulé olešnické knížecí gymnázium s vyhlášenou knihovnou u zámeckého kostela, která sloužila nejen studentům, ale i všem vzdělancům jeho panství a výrazně škola i knihovna posílily regionální intelektuální úroveň. (LL)