*1316 – †1378
Největší osobnost českých dějin asi není třeba příliš představovat. Ale spíš se může obratem vynořit otázka, jak se Karel IV. zatoulal mezi poděbradské osudy, když s velkou mírou pravděpodobnosti Poděbrady nikdy nenavštívil. Přesto vedle Jiřího z Poděbrad a Přemysla II. Otakara mu možná ještě překvapivěji patří v Poděbradech čelní místo. Byl synem dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského. Při křtu dostal jméno Václav, jméno Karel přijal až při biřmování během své výchovy ve Francii po svém strýci a kmotrovi Karlu IV. Sličném. Ve Francii byl na výchově od svých šesti let a teprve v 13 letech ho jeho otec Jan Lucemburský povolal zpět. Českým králem se stal v roce 1346, dokonce měsíc po té, co už byl korunován římsko-německým králem. A v roce 1355 se stal císařem Svaté říše římské. Byl neobyčejně vzdělaný a inteligentní, plynně hovořil pěti jazyky. Přátelil se s filozofem a básníkem Francescem Petrarkou. Ví se o něm, že byl velice zbožný, sbíral ostatky svatých, ale s mečem uměl také velmi zručně zacházet. Povahou byl Karel statečný, rozhodný, spravedlivý, ale nevyhýbal se vínu ani ženám. Byl vyhlášeným záletníkem, dokonce si za to vysloužil pokárání od samotného papeže. Ženil se celkem čtyřikrát a dohromady měl 11 dětí. Karel nechal opravit Pražský hrad, přebudovat katedrálu sv. Víta, postavil kamenný most přes Vltavu, založil a sám vyprojektoval Nové Město pražské, první univerzitu severně od Alp a dal také zhotovit Svatováclavskou korunovační korunu. Nechal zbudovat mnoho nových hradů, na předním místě nedobytný Karlštejn. Samozřejmě se obklopoval družinou rádců a přátel, k nimž patřil majitel poděbradského panství Hynek Žlebský z Lichtenburka (†1351), který ke dvoru přivedl i svého pozdějšího ctižádostivého zetě Bočka z Kunštátu (†1373). Mladý moravský šlechtic se velmi brzy stal oblíbencem krále Karla. Od roku 1350 byl Boček nejčastějším svědkem královských listin, a když zemřel jeho tchán, tak král Karel velkoryse rozhodl, že nebude chtít Poděbrady znovu připoutat ke královské koruně, ale udělil je Bočkovi jako čestné léno. Rok nato mu udělil Poděbrady dokonce jako dědičné léno. V roce 1353 Boček získal vlivný titul královského podčíšníka a v tomtéž roce se začíná poprvé psát s predikátem „z Poděbrad“. Ještě před tím obdržel od panovníka právo na některé odumřelé statky v několika českých krajích. V roce 1355 dokonce doprovázel císaře i na císařskou korunovaci do Říma. Majetkové právo k Poděbradům Karel IV., už jako římský císař, potvrdil Bočkovi ještě v roce 1362. Vše výše uvedené nasvědčuje, že vztahy byly více než přátelské. A teď do toho středověkého příběhu vstupuje špičkový evropský badatel v oblasti právních dějin docent Jiří Kejř. Během své stáže na Corpus Christi College v Cambridgi v roce 1985 náhodně objevil jeden rukopis, jehož desky byly vyztuženy starým pergamenem. Po jeho rekonstrukci zjistil, že šlo o smlouvu na pronájem pozemků Luh u vsi Libice mezi klášterem sv. Jiří zastoupeným abatyší Alžbětou a čtyřmi poděbradskými měšťany, konkrétně to byl rychtář Hanka a další měšťané Hirsa, Ade a Swach. Podle datace této listiny ze 4. března 1369 však vyplývá pro Poděbrady zcela zásadní zjištění. Do právních vztahů mohli ve středověku vstupovat jen plnoprávní měšťané, proto už musely být v té době Poděbrady městem! A je tudíž velmi pravděpodobné, že přeměna poddanské vsi na město proběhla z vůle císaře Karla IV. někdy před rokem 1369 jako důkaz přátelských vztahů panovníka s panem Bočkem z Kunštátu a Poděbrad. Ostatně opakované potvrzování vlastníka poděbradského léna Karlem IV. naznačuje, že šlo o snahu vytvořit zde nové centrum regionální moci a to obdařit výsadou města, o což pan Boček pro svou prestiž nepochybně usiloval. Pro podporu tohoto zcela zásadního faktu je třeba ještě připomenout, že povýšit jakýkoliv sídelní celek na město mohl ve středověku pouze a jedině panovník, tedy v tomto případě Karel IV. A docent Jiří Kejř k tomu ještě uvedl, že není vůbec na závadu, že o tomto, pro Poděbrady tak závažném aktu, neexistuje žádný listinný dokument. Ve středověku bývalo běžným zvykem, že k podobným povýšením na město docházelo ve většině případů pouze ústním prohlášením. Dosud se tradovalo, že Poděbrady byly prohlášeny městem listinou synů Jiřího z Poděbrad, konkrétně Viktorina, Jindřicha, Hynka a Bočka ze 4. března 1472. Když pomineme fakt, že něco takového ani neumožňovalo středověké právo, tak v dotčené listině není jediná zmínka o povýšení na město, naopak obyvatelé Poděbrad jsou zde oslovováni již jako měšťané poděbradští. Smyslem dokumentu bylo stvrdit a ještě rozšířit privilegia Poděbrad a udělit městu jeho výsostný znak a pečeť, což do kompetencí knížecích vlastníků poddanské města již spadalo. Takže byl to velmi pravděpodobně sám císař Karel IV. někdy před rokem 1369, který udělal zásadní změnu v životě poddanské vsi Poděbrady, protože ji svým rozhodnutím povýšil na město, a to o více než 100 let dříve, než se léta v Poděbradech tradovalo. (LL)