*1850 – †1927
V severozápadní části Poděbrad nad řekou Labe stojí sice dnes už hodně zchátralá, ale přesto kdysi výstavná a nepřehlédnutelná vila s věžičkou, které se po původním majiteli desítky let říká Karlíkova vila. Zpočátku šlo o administrativní budovu bývalého poděbradského cukrovaru. Ten byl postaven v roce 1864 a po jeho likvidaci v roce 1926 byl dům upraven jako reprezentativní rodinné sídlo Václava Karlíka (1874–1941), syna Hanuše Karlíka. Vila zaujímá v urbanismu města výjimečné místo, protože na její věžičku míří východo-západní osa prvorepublikové uliční osnovy Poděbrad. To už samo o sobě naznačuje, že majitelem a hlavně investorem musela být výjimečná osobnost. Hanuš Karlík takovou osobností bezesporu byl. Jeho doménou sice bylo především cukrovarnictví, ale postupem času se stal jedním z nejuznávanějších kapitánů českého průmyslu. Narodil se v Rokycanech místnímu kantorovi a hudebnímu skladateli Františku Václavu Karlíkovi (1811–1889). Matka Kateřina, za svobodna Corvínová (1820–1857) byla dcerou horažďovického advokáta a purkmistra. Hanuš měl šest sourozenců a je zajímavé, že sice byl po svém strýci pokřtěn Jan Křtitel, doma mu však říkali Hanuš, a pod tímto jménem se z chudých poměrů vypracoval vlastní pílí až k bohatství a slávě. V roce 1925 byla na jeho počest založena cena Dr. Hanuše Karlíka, která měla být jakousi českou variantou Nobelovy ceny udělovaná za zásluhy o pokrok československého národního hospodářství, a jejím prvním držitelem se stal průmyslník a vynálezce František Křižík. Hanuš Karlík se v Rokycanech učil na nižší reálce, ale současně každou středu a sobotu odpoledne, kdy se na škole neučilo, chodil na přání otce učit se k soustružnickému a následně i truhlářskému mistru. Vyšší reálné gymnázium pak dokončil v Plzni a odtud zamířil na Polytechnický ústav Království českého, obor technická chemie, kde se vzdělával v letech 1866–1870. Většina absolventů se rozhodla profesně pro tehdy bouřlivě se rozvíjející cukrovarnictví. První práci nezískal lehce a to i přes skutečnost, že chtěl pro získání praktických dovedností pracovat jako praktikant bez platu. S prosbou o práci zpočátku bezvýsledně oslovil 23 cukrovarů, až nakonec uspěl ve Velimi a byla mu přidělena práce na váze v Kostelní Lhotě, kam každý den chodil z Velimi pěšky dvě hodiny tam a další dvě hodiny nazpátek. Ale konečně začal získávat praktické zkušenosti. Za pivo si Karlík kupoval od dělníků možnost po večerech dělat pod dohledem jejich práci a tak se postupně seznamoval se všemi fázemi procesu výroby cukru. Brzy získal už placenou práci v cukrovaru v Dolním Cetně na Mladoboleslavsku i díky tomu, že ředitelem tam byl Bohuslav Kallmünzer, syn dobrého známého Hanušova otce. Tady se také poznal se sestrou ředitele Ludmilou a v roce 1873 byla svatba. Není bez zajímavosti, že její sestra Marie byla prována za statkáře Leopolda Dostala, se kterým se potkal později právě v Poděbradech. Mladý inženýr Karlík si velmi rychle získával pověst pracovitého a nápaditého cukrovarského odborníka, dokázal racionalizovat a modernizovat výrobní postupy a tím zvyšovat i výnosy a tak začaly přicházet nabídky na práci a později dokonce i na ředitelské posty. Klíčová nabídka na ředitelský post přišla Karlíkovi v roce 1881 z Nymburka. Výzvu z cukrovaru ve velmi zanedbaném stavu přijal a během téměř třiceti let tady zúročil desetileté putování po českých pivovarech, kde získal věhlas jako zručný cukrovarník a schopný ředitel. Cukrovar brzy zvelebil a stal se ukázkovým podnikem. Brzy přišel na myšlenku, že by chtěl v okolí zřídit soustavu menších cukrovarů. První ho zaujal poděbradský cukrovar. Polabí bylo v té době řepařským rájem a o založení cukrovaru v Poděbradech v 60. letech 19. století usilovali nejdříve tři mlynáři bratři Robert a Rudolf Markovi z Nových Mlýnů u Odřepes a Vojtěch Hlaváč z Poděbrad. Předešel je však v roce 1864 podnikavý poděbradský purkmistr Václav Hráský, který získal licenci k založení akciové společnosti. Ale jeho cukrovar moc neprosperoval. Posledním vlastníkem byl pražský primátor Josef Huleš, který se břemene v roce 1877 rád zbavil. Cukrovar pro nymburskou akciovku koupil ředitel Karlík za 160 000 zlatých. Ale to se nelíbilo akcionářům nymburského cukrovaru a tak se Karlík dohodl se švagrem Leopoldem Dostalem, že společně založí komanditní společnost a stanou se tak sami vlastníky cukrovaru v Poděbradech. Upadající továrnu nechali kompletně přestavět, vlečkou ji napojili na poděbradské nádraží a cukrovar vybavili novým strojovým parkem. Poděbrady vedle Nymburka byly jediným cukrovarem, kde byla zavedená progresivní metoda trojnásobné saturace s mechanickou filtrací. Původní kapacitu 400 metrických centů řepy denně tak postupně navýšili až na 3 000 metrických centů. Cukrovar prosperoval, v sezóně zaměstnával na 260 dělníků a dosahoval pravidelného zisku. Oproti ostatním členům správní rady měl Karlík zvýšenou pravomoc v otázce chodu cukrovaru; veškerá rozhodnutí ohledně provozu cukrovaru mohla probíhat pouze s jeho souhlasem. Ve správní radě zasedal přes čtyřicet let až do roku 1926. Tehdy byl cukrovar zrušen pod tlakem místních rolníků, kteří se snažili ovládnutím cukrovarů diktovat výkupní ceny, protože došlo k nadvýrobě cukru a navíc cukrové řepě konkuroval dovoz laciné cukrové třtiny ze zámoří. Správní rada nátlaku neustoupila a poděbradský závod byl nakonec zrušen. V jeho místě později vyrostla vilová zástavba. V té době už od roku 1905 byl ředitelem poděbradského cukrovaru Hanušův syn Václav, který pak také žil v úvodem zmíněné vile s věžičkou. Karlíkovi měli celkem deset dětí, z nichž dospělého věku se dožilo šest. Za dobu svého působení v cukrovarnickém oboru Hanuš Karlík nasbíral řadu dalších funkcí. Byl členem Sboru pro zřízení Národního divadla, členem komitétu všeobecné i pozdější národopisné výstavy v Praze, podporoval Československý červený kříž i výzkum orientalisty Bedřicha Hrozného, který rozluštil klínové písmo Chetitů. Jaroslav Vrchlický ho dokonce osobním dopisem přijal za člena literárního spolku Máj, když v roce 1906 vydal sbírku dekadentní poezie Tiché ozvěny. Také v odborném spolkovém životě cukrovarnickém stoupal vytrvale vzhůru. Císařským rozhodnutím v roce 1905 obdržel rytířský řád Františka Josefa. A následující rok převzal čestný doktorát z České polytechniky. Byl předsedou Ústředního spolku československého průmyslu cukrovarnického, prezidentem Národohospodářského ústavu, Pražské úvěrní banky, vybudoval Státní výzkumný ústav cukrovarnický a stal se spoluzakladatelem dnešního Národního technického muzea. (LL)