*1895 – †1947
Talentovaný malíř a z dlouhých Kerhartů ten nejdelší, syn podnikatele a okresního starosty Vojtěcha Kerharta, se narodil v Poděbradech 25. ledna 1895. Už v mládí rád kreslil a maloval, stejně jako jeho starší bratr Vojtěch, s nímž si velmi dobře rozuměl. Ostatně výtvarné nadání se v rodině Kerhartově dědilo i v dalších pokoleních. Oldřichovi se podařilo přemluvit otce, aby po maturitě na nymburské reálce mohl jít studovat na pražskou Akademii výtvarných umění. Byl přijat do ateliéru Jana Preislera, učitele, který měl pochopení pro přirozené zaměření svých žáků, jimž nikdy nevnucoval své názory a výtvarné postupy. V roce 1917 Oldřich Kerhart debutoval na společné výstavě pražských uměleckých spolků v Obecním domě. Aby se vyhnul odvodu, ukrýval se potom až do konce první světové války v Náchodě u doktora Skácelíka, pozdějšího starosty literárního odboru Umělecké besedy. Musel být neustále ve střehu před rakouskými vojenskými úřady a pohyboval se v přestrojení, dokonce si nechal narůst plnovous. Přesto i v Náchodě maloval, ale jeho obrazy z té doby nejsou signovány. Za studií na Akademii navázal přátelství s Vojtěchem Sedláčkem, Vlastimilem Radou a Martinem Salcmanem. Spolu s nimi se stal v roce 1919 členem spolku Umělecká Beseda, kde se setkávali v podnětném a vyjímečném prostředí spisovatelé, básníci, skladatelé, architekti, malíři i sochaři. Oldřich Kerhart byl především malíř krajinář. Vybíral si náměty, které mu byly blízké – hlavně Polabí a Poděbrady, kam se neustále vracel, i když žil v Praze. Ateliér měl v nejvyšším poschodí paláce Lucerna ve Vodičkově ulici. Rád ale také cestoval, takže v jeho díle najdeme obrazy z Korsiky, Dalmácie, Sicílie, Alp nebo z Paříže. Je rovněž autorem řady portrétů. V záhlaví této vzpomínky je Oldřichův autoportrét. Jeho rané dílo je považováno za expresivní, v pozdějších obrazech se pak projevují klasicizující sklony. Neoklasicismus vyhovoval jeho klidné, přemýšlivé povaze. Lyrická melodičnost a tlumená barevnost jsou charakteristické pro jeho malbu. Kromě malířské tvorby byl Kerhart dopisovatelem časopisu Život, později členem jeho redakční rady a redaktorem obrazové části Českého světa. Několikrát byl také vyzván ke scénografické práci. V roce 1941 byl pro svou osobní rozvážnost, společenský takt a národní spolehlivost zvolen starostou Umělecké besedy a tuto funkci zastával až do své smrti. V průběhu války to byla činnost náročná a vzhledem k politickým poměrům nebezpečná. Na scéně Prozatímního divadla v Praze byla v roce 1941 uvedena jeho hra o Josefu Mánesovi, ale po úspěšné osmé repríze ji němečtí okupanti zakázali kvůli přiliš vlasteneckému zaměření. (Josefa Mánesa hrál Eduard Kohout, v dalších rolích vystoupily Marie Glázrová či Lída Baarová.) Po válce byl Oldřich Kerhart jmenován profesorem na nově otevřené Pedagogické fakultě University Karlovy. Již koncem války vážně onemocněl, ale ještě v roce 1946 zahajoval výstavu Cypriánu Majerníkovi. Zemřel 18.listopadu 1947 a jeho urna byla uložena v Poděbradech do rodinné hrobky Kerhartů, na níž stojí socha od Karla Lidického. (JiB)