*1945
V den shození atomové bomby na Hirošimu se narodil v Rakovníku, kde jeho otec působil jako městský stavební inženýr. První léta dětství však prožil v Ústí nad Labem v Klíšském údolí, kde tatínek po válce převzal vedení tamní renomované architektonické kanceláře. Idylické roky ukončil rozchod rodičů, po němž se maminka a malý Tomáš přestěhovali do Poděbrad, k babičce Josefě Taucové. Tomáš propadl sportu a jako vášnivý hráč kopané přispěl k tehdejším úspěchům TJ Slovan Poděbrady. Po maturitě roku 1962 začal studovat na Vojenské technické akademii v Brně s přáním stát se konstruktérem leteckých proudových motorů. Díky nespoutané povaze ale vojenské prostředí opustil a přešel na civilní Vysoké učení technické v Brně, na němž roku 1969 promoval. Poté nastoupil do podniku Hutní projekt Praha. Roku 1970 v Doksích strhl a zhanobil sovětskou vlajku na protest proti obsazení Československa. Za tento čin byl odsouzen a několik měsíců strávil ve věznici v Horním Slavkově a jako vězeň se podílel na stavbě karlovarského hotelu Thermal. Po návratu nemohl zprvu najít práci, až se mu podařilo nastoupit ve strojírnách Tatra Kolín, kde po krátkém období na dělnické pozici mohl opět začít pracovat jako projektant a později vedoucí realizace investic. Zároveň měl pracovní úvazek v poděbradské Okresní projektové a inženýrské organizaci (OPIO), kde projektoval mimo jiné středotlaké parní kotelny (nemocnice Nymburk a Městec Králové, kulturní dům v Pečkách, Sempra Veleliby, sídliště v Lysé nad Labem). V období normalizace se zapojil do tajného rozmnožování a šíření samizdatů. Dnes již není příliš známo, že v Poděbradech žil Pavel Beran, bratr Libuše Šilhánové, jedné z prvních signatářek Charty 77, pozdější její mluvčí a také představitelky Československého helsinského výboru. Díky tomu Pavel Beran v období normalizace získával všechny aktuální disidentské materiály, které ve velkém množil na stroji Ormig v suterénu jednoho z domů v dnešní ulici Dr. Beneše. Tomáš, tehdy Beranův soused, pro tuto činnost zajišťoval nezbytné a státem obvykle přísně střežené rozmnožovací blány, k nimž měl přístup v kolínské Tatře a jež byly jinak určeny pro vnitropodnikové účely. Po listopadu 1989 byl Tomáš zvolen předsedou „Rady pracujících“ Tatry, která tehdy měla úctyhodných 2.500 zaměstnanců. Spolu s dalšími kolegy se snažil udržet její fungování v celém původním rozsahu, velkorysý projektový záměr se však nakonec nepodařilo uskutečnit. V roce 1995 se Tomáš stal ředitelem Vývojových laboratoří ČVUT v Poděbradech, kde se uplatnil i jako konstruktér s průlomovou vizí levného parního stroje, jenž by vyráběl elektřinu ze zbytkové páry z parních kotlů. Stal se také spoluautorem několika příslušných technických patentů. Po dosažení důchodového věku v roce 2007přešel na poděbradský městský úřad jako referent stavebního odboru, kde upozornil na neadekvátní nakládání s veřejnými finančními prostředky při revitalizaci parku a jiných stavbách. Po volbách do městského zastupitelstva se v období 2010 – 2014 stal radním pro městský majetek a investice, a z této pozice dohlížel například na realizaci zimního stadionu nebo náročnou výstavbu rozsáhlé kanalizační sítě v Kluku, Polabci, Velkém Zboží a Přední Lhotě. Tomáš je od roku 1973 ženatý s ing. Evou Klírovou, dlouholetou ředitelkou okresní pobočky České spořitelny v Poděbradech, s níž má tři děti. (TK)