*1778 – †1835
Osud rodiny Klofcovy se odvíjí od nemravného chování Josefa Klofce, které vyústilo v nenávistnou reakci podvedené snoubenky, až je z toho příběh o naplněném prokletí, který se blíží téměř k paranormálním jevům, ale i takové příběhy jsou součástí poděbradské historie. Na sklonku třicetileté války se v Poděbradech usadil jako šenkýř a nájemce obecního domu jistý Hans de Nova. Jedinou jeho pravnučkou a tím pádem i dědičkou, která se dožila dospělého věku, byla Barbora. Ta se zamilovala do pohledného mládence Josefa Klofce, bednáře, pocházejícího ze starobylého a rozvětveného poděbradského rodu. Rodiče Klofcovi měli na Nymburském předměstí domek čp. 1/II., k němuž přikoupili i sousední čp. 26/I. směrem k náměstí. Josef Klofec měl ještě dva starší bratry – Antonína, bednáře, a Václava, truhláře, oba usazené v Poděbradech. Na sňatek s o sedm let mladší Barborou de Nova však Josef Klofec nespěchal. Zato se mu však podařilo obrat zamilovanou a důvěřivou snoubenku o všechno, co měla, a z Poděbrad zmizel. Do rodného města se vrátil až po osmnácti letech, protože do té doby sloužil u vojska, kam se nechal dobrovolně naverbovat. Jeho Barbora zůstala sama bez prostředků, živila se posluhou v tajné, naivní naději, že až se snoubenec vrátí, všechno jí vynahradí. Jenže ten na sňatek s chudou Barborou neměl ani pomyšlení. Naopak si namluvil zámožnou, mladou a hezkou dceru truhláře Březanského. Klofec byl přijat do cechu a v domku zděděném po rodičích začal provozovat bednářskou živnost. V listopadu 1824 se konala slavná svatba, na kterou se přišly podívat skoro celé Poděbrady. Ještě prý nebyl obřad v přeplněném kostele u konce, když se k oltáři prodrala nešťastná a skoro nepříčetná Barbora, aby vyčetla Klofcovi jeho nevěru. V zoufalství proklela nejen jeho, ale i celý rod, a než se svatebčané vzpamatovali, byla pryč. Opustila město navždy. Odešla do Kolína, kde si našla skrovnou obživu jako posluhovačka. Sešla poděbradským z očí, a tak se časem na ni i na její kletbu zapomnělo. Pak přišly na Poděbrady zlé časy. Koncem roku 1831 se objevila asijská cholera, přes osmdesát lidí v Poděbradech zemřelo. A 10. dubna 1832 při silném větru shořelo skoro celé město. Požár si vyžádal také sedm lidských životů, shodou okolností většinu z příbuzenstva prokletého rodu Klofců. V domě tchána Březanského se zadusil kouřem nájemník Jan Šukal s dcerou a tovaryšem a švagrová prokletého Klofce Eleonora. Nedlouho před požárem zemřela Šukalova žena Marie, rozená Klofcová, a ve stejném roce ještě její dcera, Klofcova sestřenice. Tehdy poprvé si poděbradští vzpomněli na událost, k níž došlo v poděbradském kostele, a nikdo nepochyboval, že to byla trestající ruka boží. Ale tím to nekončilo. Bratranec prokletého, zámožný krejčí Antonín Klofec přišel v krátkém čase o všechen majetek, a aby uživil svých 9 dětí, musel dělat nádeníka. V roce 1832 mu všechny děti, až na nejmladší dceru Antonii, zemřely na choleru. Samotnému Klofcovi při požáru shořel dům s veškerým majetkem a žil jen z milodarů. Klofcovi měli 5 synů a jednu dceru. Nejstarší Josef se zajímal se o hvězdářství, brilantně počítal, ale když dospíval, začala se u něj projevovat duševní choroba. Upadal v tiché šílenství a nakonec zemřel ve 32 letech. Mladší bratr Jan Jiří zemřel v dětském věku. Teprve třetí syn Albert Prokop dospěl, vyučil se perníkářem a voskařem a po otcově smrti se oženil s měšťanskou dcerkou Terezií Bergmanovou, která si přinesla věnem právovárečný dům čp. 3/I. zvaný Fontána vedle zámku (dnes tam stojí Savoy) a také bergmanovský dvorec na Nymburském předměstí. Albert Klofec se hojně účastnil veřejného života a byl volen do obecní rady. Ani on se však nedožil vysokého věku. Zemřel na vleklou plicní chorobu také ve 32 letech. Další syn Josefa Klofce Jan se vyučil u kupce Mrvíka, ale v obchodě pravděpodobně prostydl a zemřel ve věku necelých 19 let. Pátý syn studoval bohosloví a zemřel na plicní tuberkulózu už jako sedmnáctiletý. Jediná dcera Marie při návštěvě strýce na Příbramsku, byla pokousána vzteklým psem, onemocněla vzteklinou a za strašných bolestí zemřela také ve věku necelých 17 let. Záhy ji následovala v roce 1857 i její matka. Tak do roku 1860 vymřel téměř celý poděbradský rod Klofců. Přežila jediná vnučka Vilemína, dcera syna Alberta Klofce. V roce 1880 se zasnoubila s panským úředníkem Karlem Jandou. Uprostřed příprav na svatbu náhle na zápal plic zemřela její matka. V závěti, kterou po sobě zanechala, odkazovala zcela nepochopitelně celý majetek ne vlastní dceři, ale příbuzným z bergmanovské strany. Svatba musela být pro smutek v rodině odložena a Vilemína žila nějaký čas v Praze u vzdálených příbuzných. Do Poděbrad se vrátila v roce 1882, až když se dověděla, že Karel Janda onemocněl. Nemoc sice nebyla vážná, ale Vilemína pronásledovaná osudem, asi ve strachu ze ztráty snoubence, v náhlém pomatení smyslů skočila do domácí studně a utopila se. Podivné osudy završuje cukrář Svoboda, který si domek od Klofců pronajal už v 60. letech, byl znám jako přičinlivý a spravedlivý muž. Překvapením bylo, že z neznámých příčin vyhledal smrt v Labi pod jezem. A tak pověru o prokletí rodu Klofcova poděbradští přenesli i na dům. Není bez zajímavosti, že odvržená snoubenka Barbora de Nova, která na celý rod prokletí uvrhla, zemřela v Kolíně ve věku 92 let krátce po smrti nešťastné Vilemíny Klofcové. (JH)