*1904 – †1987
Významný poděbradský amatérský herec, respektovaný doktor práv, organizátor společenského a kulturního života v Poděbradech, předseda Divadelního spolu Jiří, manžel přední poděbradské ochotnické herečky a režisérky Věry Zychové Knoblochové (1911–1981). Pocházel z rodu Knoblochů, který se v Poděbradech připomíná už k roku 1693 v osobě Davida Knoblocha, poděbradského měšťana a právovárníka. Další pokračovatelé Knoblochů převážně provozovali kožešnictví a se svou živností začínali v domě, kde se později narodil malíř a etnograf, národní umělec Ludvík Kuba. Dědeček Emanuel Knobloch (1840–1898) miloval divadlo a hudbu, dokonce chtěl být původně kapelníkem, ale skončil nakonec jako kožešník a revizor účtů. Spoluzakládal v roce 1861 Divadelní spolek Jiří, se kterým odehrál 98 rolí a počet jím evidovaných repríz je neskutečných 1868 (!) odehraných představení. S manželkou Rozálii, rozenou Blažkovou měli dohromady 7 dětí, z toho 6 kluků. Jediná dcera Kateřina se nedožila ani jednoho roku. Nejstarší syn Jan (1864–1936)) byl soudním radou a v roce 1900 se mu narodil v Hanšpachu u Rumburka stejnojmenný syn Jan (†1997), pozdější vysokoškolský profesor Univerzity Karlovy, významný chirurg a primář nemocnice Na Bulovce, který se stal nejbližším přítelem svého mladšího bratrance Viktora. V roce 1866 se narodil Emanuel (†1924), který byl hostinským. O dva roky později v roce 1868 se narodil otec Viktora Florián (†1924) který se oženil s Matyldou Pippichovou (†1956). Dalšími strýci byli Karel (1871–1892), Václav (1872–1916) a Bohuslav (1874–1961), který se vypracoval až do generálské hodnosti a pozice zemského četnického velitele pro Čechy. Po předčasné smrti svého staršího bratra Floriana se stal otčímem svému synovci Viktorovi, protože se jako starý mládenec oženil s ovdovělou Viktorovou matkou. Otec Viktora byl rakousko-uherským armádním důstojníkem a jeho prvorozený syn se mu narodil v Praze, kde dočasně žil na Smetanově nábřeží. Ovšem pro otcovou zaneprázdněnost jeho výchovu zajišťovaly především ženy – maminka, babička a dvě tety. Ale už brzy se musela rodina s posádkou stěhovat. Nejprve do Českých Budějovic a později do italského Tridentu, kde Viktor začal chodit do školy a nakonec do rakouského Innsbrucku, kde v roce 1914 skládal v němčině přijímací zkoušky na měšťanku. Tam také na vlastní oči viděl ve slavnostní uniformě císaře Františka Josefa I. Viktor měl ještě bratra Floriana (1905), kterému se přezdívalo Lála a sestru Evu (1909). V roce 1915 se rodina vrátila do Prahy, protože Viktorův otec byl třikrát raněn. Následně byl přeložen ještě do Polska a na Ukrajinu, aby zajišťoval proviantní službu. Tam Viktor a Florian opakovaně prožívali prázdniny. Viktor začal v Praze chodit na české gymnázium, kde měl zpočátku velké problémy s češtinou. Měl rád divadlo, literaturu, dějepis a zeměpis. Po maturitě studovala právnickou fakultu a v té době začal také ochotničit v Malostranské besedě. Po složení advokátních zkoušek se vrátil do Poděbrad za dědečkem, kde cítil své kořeny. Jako advokát byl oblíbený a vyhledávaný, ale velmi ledabyle přistupoval k vymáhání advokátních poplatků od klientů, často známým pomáhal zadarmo a na kanceláři sídlící na Riegrově náměstí nezřídka vázly dluhy. V roce 1929 se poprvé oženil s manželkou Ludmilou Brabcovou (1908–1962) se kterou měl tři dcery Ludmilu, Jitku a Annu. Po manželkou vynuceném rozvodu se v roce 1936 oženil s její starší sestrou Bohumilou (1905–1973), ale toto manželství trvalo jen krátce. Pak byl bezmála deset let sám, ale to již v roce 1933 poznal v divadelním spolku mladou, talentovanou herečku Věru Zychovou, která vystudovala dramatickou konzervatoř, ale divadlu se profesionálně nevěnovala. Později se provdala za poděbradského lékaře MUDr. Balcara, ale ani toto manželství jí dlouho nevydrželo a tak v roce 1943 slovo dalo slovo a Viktor a Věra uzavřeli na dalších téměř 40 let pevný sňatek. Z něj se narodila opět dcera, která dostala jméno Viktorie (*1943) A nová rodina zcela propadala divadlu. Žili naplněným společenským životem a kdykoliv přijel do Poděbrad hostovat umělec z Národního divadla, jako byli třeba Otomar Korbelář, Eduard Kohout, Vlasta Fabiánová, Vítězslav Vejražka, všichni samozřejmě bydleli u Knoblochů. Viktor Knobloch rád s lidmi otevřeně o všem diskutoval, proto byl za okupace dvakrát uvězněn a nakonec i odeslán na nucené práce do Německa. V roce 1948 mu byla uzavřena soukromá advokátní kancelář, a tak šel na Křivoklátsko pracovat do lesa jako, dřevorubec, kde se u pily spřátelil s hrabětem Czernínem. V roce 1950 dostal jedinou nabídku práce podnikového právníka až v rapotínských sklárnách u Šumperka. Manželka Věra si udělala kurs lidové zdravotnice, aby se tam uživili, ale na severní Moravě byli příliš daleko od matky manželky Věry, která v Poděbradech zůstala sama a tak se po roce vrátili zpět do Poděbrad. Usídlili se v žižkovské vilce rodičů manželky. Vystudovaný právník JUDr. Viktor Knobloch nemohl sehnat odpovídající zaměstnání, proto vyslyšel výzvu „inteligence do průmyslu“ a nastoupil do STS Libice, později Mepol Libice jako výpomocný dělník. Vydržel tam 15 let až do penze. Těžká práce se však výrazně podepsala na jeho zdraví. Onemocněl se srdcem, ale nevzdal to. Takovou měl povahu, ale hlavně jeho život už dávno naplňovalo divadlo. Hrál bezpočet rolí, často na jevišti partneřil s manželkou, která mnohé hry běžně také režírovala. Viktor Knobloch byl zakládající člen Svazu českých divadelních ochotníků, řadu let byl členem ústředního výboru SČDO, opakovaně stál v čele Divadelního spolku Jiří a společně s manželkou byli také u zrodu Divadelního festivalu FEMAD v roce 1972. Navzdory všem životním útrapám byl věčný optimista. (LL)