*1954
Ač přišel na svět v porodnici v Městci Králové, je to poděbradský rodák. Rodina bydlela v krásné vilce u babičky a dědečka z tatínkovy strany v Poděbradech U Bažantnice, což tehdy byl kraj města. Les, pole, blízké Labe, Čábelna, nově vznikající Jezero, fabrika po dědečkovi, základní škola i gymnázium a hlavně sokolovna. To byla místa Jaroslavova dětství i dospívání. Má ještě mladšího bratra Radovana (1959) a rodiče je oba všemožně podporovali v aktivitách i ve studiu. Ani jim příliš nepletli hlavu politikou, i když dobře věděli, že továrna v těsném sousedství patřila do roku 1948 prarodičům. Komunisté je z ní vyhnali, fabriku znárodnili, ale stříkací pistole a kompresory firmy Vendita si tam vyráběli dál. Ovšem už pod jiným názvem. K dobrodružným dětským hrám patřily prolézačky sousední továrnou plnou soustruhů a fréz. Občas se některý ze zaměstnanců uvolil ukázat, co se dá na takových strojích vyrobit. A pak ty nádherné kovové špony, co se leskly jako drahokam. Všudy přítomná vůně oleje, kovu, jeho obrábění a sváření. Za továrnou byly dvě zahrady plné ovocných stromů a na té zadní pak báječný altánek s barevnými skly v oknech, takové vitráže, ve kterém se skladovalo vonící seno pro ovce a králíky. Smyslový zážitek, který jen tak z paměti nevymizí. Veliký vděk přetrvává v Jaroslavovi, že ho rodiče přivedli ke sportu. Především maminka, celoživotní sokolka, trenérka, účastnice sletů, spartakiád i autorka sletové skladby Počítadla, oba syny ve sportování hodně podporovala. Sportovní gymnastika to byl další svět, který někde uvnitř dodnes zůstává. Zkoušel i atletiku, fotbal, jiné sporty, ale hrazda, kruhy, bradla, kůň a prostná, se staly jeho druhým životem, a to až do pětadvaceti let. A byla to také úžasná motivace ke studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. V době středoškolských studií na gymnáziu, a také v době, kdy už díky gymnastice uměl nějaký ten přemet, salto či chodit po rukou, si ho všiml režisér místního ochotnického spolku Ing. arch. Jan Pavlíček. Tehdy zkoušel hru Ten, který dostává políčky od Leonida Andrejeva. Je to příběh z cirkusového prostření a režisér potřeboval do jedné z rolí mladého cirkusáka, který dokáže předvést nějaký ten artistický prvek. Psal se rok 1973 a Jaroslav dostal první divadelní roli. Zpočátku bojoval s ostychem, ale nakonec všechno dobře dopadlo. S Janem Pavlíčkem ho pojí celoživotní přátelství, protože to byl právě on, kdo ho nejen přivedl k divadlu, ale také značně ovlivnil i v uvažování a přemýšlení o divadle. V poděbradském divadelním souboru pak během asi šesti let hrál ve třech inscenacích, další dokonce sám zrežíroval (Rozpustilá princezna Anka), ale na gymnastiku nezanevřel. Dál cvičil, závodil a pomáhal s gymnastickým potěrem. Chodil také do ZUŠ na obor hudební i výtvarný. A měl ještě jednu zálibu. Rád se zabýval elektronikou. Rádia, zesilovače, vysílačky, telefony. To byl obor, kterému dobře rozuměl otec a podle jeho odborných časopisů si Jaroslav zkoušel nějaký ten přístroj s pájkou v ruce sám i sestrojit. Když pak přišlo rozhodování, co dál v životě, zájmy technické, sportovní a umělecké byly v rovnováze. Nejjednodušší se zdálo nastoupit na poděbradskou elektrotechnickou fakultu ČVUT, ale brzy se ukázalo, že to byla slepá cesta a po prvním semestru proto přestoupil na už zmiňovanou Pedagogickou fakultu do Brandýsa nad Labem na obor Matematika – Tělesná výchova. Studium na „peďárně“ v něm sice zanechalo krásné vzpomínky, ale divadelní koníček ho pohlcoval stále víc. Se spolužáky nazkoušeli dvě pohádky a jednu hru pro dospělé. Navíc začal paralelně studovat Lidovou konzervatoř při KKS Středočeského kraje, obor divadelní režie. Celkem šest semestrů od září 1977 až do června 1980. Přednášely tam velké osobnosti oboru jako třeba Jarmila Černíková Drobná, Rudolf Felzmann, Bořík Procházka, František Černý, Pavel Bošek, Jan Dušek, co jméno, to divadelní pojem. A právě tady dospěl k zásadnímu rozhodnutí a navíc tady ještě poznal spolužačku Evu Karnoldovou, se kterou vytvořili manželský pár na celý život. Jaroslav Kodeš sice Pedagogickou fakultu UK úspěšně dokončil, ale učit nešel. Na popud režisérky Veroniky Štěrbové nastoupil do Československého rozhlasu jako režisér. V rozhlase vlastně pracoval celý profesní život jen s malým intermezzem v letech 1989–1995 kdy řediteloval ve svém novém domově v Rakovníku čerstvě vzniknuvšímu Kulturnímu centru. Ale byl to především rozhlas, který mu umožnil dělat to, co ho bavilo, tedy režii. Navíc přinesl spoustu zajímavých setkání s lidmi rozličných oborů. V rádiu si vyzkoušel mnoho podob režie, od jednoduchých dohledů na živě moderované pořady, živé přenosy velkých kulturních akcí a koncertů, přes režii natáčených publicistických pořadů, četeb, dokumentů, literárních pásem až po velkou činohru a pohádky, kdy režisér je jedním z opravdu zásadních tvůrců pro vyznění díla. Sám netuší, pod kolika pořady je jako režisér podepsán. Jako režisér stál u legendárních rozhlasových pořadů, jako byly Dobrá jitra, Rozhlasové noviny, Studia sedm, A léta běží vážení, Meteor, Satelity, Hajaja, Mikrofóra, Velké osudy, Historie českého zločinu, Četby na pokračování i seriály. Nedělních hodinových pohádek má na svém kontě přes osmdesát. Do penze odešel z rozhlasu v roce 2018, ale ještě několik let potom režii pro rádio vykonával jako externista. V současnosti učí v rozhlasovém vzdělávacím oddělení zájemce o rozhlasovou práci v oblasti hlasové výchovy a interpretace. Ale ke každému životu vedle práce patří i koníčky. A tím je divadlo. Především to amatérské. Po přestěhování za manželkou do Rakovníka působil v tamním velmi silném a kvalitním souboru Tyl, který má mnohaletou tradici a jehož historii pomáhali tvořit předci manželky Evy v několika generacích. V rakovnické divadelní historii zůstávají se jménem Jaroslav Kodeš spojené úspěšné režie, jako jsou třeba Švec na střeše, Sluha dvou pánů, Věra Lukášová, Stín, Tvrdohlavá žena, Čtvrté přikázání. Doposud poslední režií v rakovnickém Tylu byla inscenace Děvčata. Po přetrvávajících střetech s vedením spolku rád využil nabídky na režii v Rádobydivadle Klapý a začal působit tam. Od roku 2006 tak spolupracuje i s manželkou Evou s novou divadelní partou a rád vzpomíná na inscenace, jako byly Equus, Amadeus, Elegie tyrolská, Rozmarné léto. A ještě měl čas odskočit si jinam. Do divadel Máj Praha, Žumpa Nučice, či SoLiTeaTer Praha. Ač v penzi, stále se rád točí kolem divadla. Režíruje, zasedá v porotách amatérských přehlídek, působí i na poli vzdělávacím. Pod hlavičkou Amatérské divadelní asociace spoluorganizuje tzv. Školičku ADA pro zájemce o režii. A také byl řadu let členem Odborné rady pro amatérské divadlo při Artama Praha. A v neposlední řadě si s manželkou Evou „narežírovali“ dvě báječné děti Evičku a Járu. Evička je profesí vystudovaná učitelka i herečka a Jára zase stavební projektant, takže preferuje technické vzdělání. Zdá se, že rčení o jablku, které nepadá daleko od stromu, má něco do sebe. A časem k naplněnému životu přišlo i šest vnoučat. Jaroslav Kodeš na jejich adresu rád říká, že ho baví mě pozorovat, jak každé jinak a přeci všichni podobně objevují svět kolem nás. (EK)