*1928 – †2020
Narodil se na Valašsku, konkrétně v Novém Hrozenkově. Stejně jako jeho otec Rudolf Koraba (1901–1967) byla i maminka Růžena Konvičná (1908–1993) rodem z Valašska, jenže před první světovou válkou se její rodina dočasně v rámci tehdejší jedné velké monarchie přestěhovala do Rakouska, kde dědeček založil ve Voitsbergu malou brusírnu skla. A tak se maminka stala podle rodného listu rakouskou rodačkou. Nakonec se celá rodina vrátila zpátky na Valašsko a tam se budoucí Františkovi rodiče také poznali. Maminka se zamilovala do o sedm let staršího skláře ze sklárny Karolínka, brzy otěhotněla a musela se vdát už v 18 letech. Na svět přišel prvorozený Rudolf (1926), pak Melanie (1927) a nakonec i František. Větší rodina nutila tatínka hledat lépe placenou práci. Proto se přestěhovali na sever Čech do skláren v Košťanech u Teplic-Šanova. Zručný sklář tam získal místo huťmistra. V Košťanech František se sourozenci prožili prosluněné dvojjazyčné (česko-německé) dětství, dokud nedošlo po krvavých útocích henleinovců k nucenému odchodu českých obyvatel ze Sudet. Františkův otec si sjednal práci ve sklárnách v Poděbradech a ubytovali se v pronájmu na Žižkově předměstí. Jenže brzy došlo ke snížení odbytu sklářských výrobků a první byli propouštěni noví zaměstnanci. Oba rodiče si našli další práci v léčebně MUDr. Filipa, matka jako ošetřovatelka a otec jako správce budovy a opravář – všeuměl. V léčebně také získali služební byt. MUDr. Ladislav Filip, velký propagátor skautingu, rychle zlákal Rudolfa i Františka do skautského oddílu a bráchové získali přezdívky Koráb a Korábek. František hodně sportoval a nad všemi sporty vyhrával hokej a házená, kterou hrál i závodně a s trochou lítosti později pozoroval, jak na úkor házené ovládl Poděbrady basketbal. Není bez zajímavosti, že hlavní tréninkovou plochou hokejistů byly v zimě pokropené a zamrzlé tenisové kurty zdejšího Slovanu. Ale skončil čas dětství. Nejstarší Rudolf odešel na průmyslovku, Melánie na rodinnou školu a František zamířil do učení k drogistovi Rudolfu Duškovi na Jiřího náměstí. Protože byl ročník 1928, přišel mu z kraje roku 1945 povolávací rozkaz k nástupu na nucené práce pro Říši, naštěstí jen na Moravu do Bukovan u Olomouce. V dubnu 1945 byl však s kamarády zadržen na útěku a uvězněn v olomoucké věznici gestapa. K Olomouci se naštěstí rychle blížila Rudá armáda, němečtí dozorci se vypařili a brzy pak utekli i nikým nehlídaní vězni, včetně Františka. Složitou cestou se hodně potlučený a s německou kulkou v noze dostal do Poděbrad, kde ho rodiče považovali už za mrtvého. Vrátil se zpátky do drogerie Rudolfa Duška a v roce 1950 nastoupil na dvouletou vojenskou službu v Lázních Bohdaneč k vojenskému jezdeckému oddílu, což mu zásadně změnilo další život. Na vojně se naučil rajtovat koně a život v sedle a práce kolem koňů mu učarovaly. Proto po návratu do Poděbrad ihned vstoupil do místního jezdeckého oddílu. V té době pracoval na výstavbě nového poděbradského mostu a přišel na nápad, že by železo z původního železného mostu neskončilo v kladenských hutích, ale železné pilíře by mohly posloužit při výstavbě vysněné jezdecké haly. A stal se zázrak. Jezdci dostali jeho přičiněním zadarmo nejdůležitější stavební materiál. František všechen volný čas trávil na jízdárně na stavbě budoucí haly a mezi koňmi. Záhy se v oddíle stal předsedou, možná nejmladším v republice, ale už po roce zjistil, že se to nedá zvládnout a raději nabídl svou pomoc jako trenér mládeže a organizátor desítek menších i větších jezdeckých závodů, včetně i mezinárodních. Při stavbě mostu dál pomáhal budovat jezdeckou halu. Třeba zajišťoval pro oddíl poškozené nářadí i materiál, který z bezpečnostního hlediska nebyl pro most dobře použitelný, ale pro jízdárnu byl stále vyhovující. Koncem roku 1953 se vrátil k oboru, v němž byl vyučen, tedy zbožíznalectví. Později působil jako vedoucí potravinářského velkoskladu podniku Pramen, pracoval také jako obchodní zástupce družstva Jednota. V roce 1954 byl poděbradský jezdecký oddíl požádán, zda by se nemohl s koňmi zapojit do natáčení historických velkofilmů režiséra Otakara Vávry Jan Žižka a později i volného pokračování filmu Proti všem. Byly za to slušné peníze, ale hlavně výjimečný zážitek a František Koraba byl v sedle a v kostýmu u toho. V roce 1960 se oženil s Pavlou Horákovou (1937–2016), která pracovala v laboratoři nymburského cukrovaru. Pět let nato se jim narodila dcera Alice. Po vážném úrazu páteře František Koraba nastoupil na relativně klidnější pozici vedoucího oddělení inspektorů maloobchodu, kde pracoval až do důchodu. V roce 2018 vydal knížku Vzpomínky na minulost, kde osobitým způsobem připomíná svůj zejména poděbradský život v dobových souvislostech s řadou osobních příběhů. (LL)