*1939 – †2021
Asi jen málokdo ze současníků neznal věčně usměvavého a dobře naladěného Františka, který byl opravdovým poděbradským patriotem, jeho srdce bilo pro milované město, kde celý život žil a podle svých sil mu také poctivě sloužil. Jeho tatínek, rovněž František (1912) byl dekorační malíř, původem ze Žabonos na Kolínsku a matka Anna, rozená Rohlíčková (1914) pocházela z Běchárek na Jičínsku. V Poděbradech původně v Kozinově ulici žili v rodinné vilce a k nejstaršímu Františkovi postupně přibyli další sourozenci Milan, Luboš a Drahuše. Odmala rodiče vedli své děti k výtvarnému umění a navíc František, který měl hudební talent, chodil do houslí a na klarinet. Po vzoru otce měl převzít malou rodinnou firmu, jenže k tomu s ohledem na změnu společenských poměrů nedošlo, ale i tak byl otcem vyslán na učení oboru dekorační malíř do Plzně. Krátce po vyučení začal pracovat v okresním stavebním podniku, ale v roce 1958 je povolán na vojnu. Základní vojenskou službu absolvoval v Bučovicích na Moravě, a protože tatínek kdysi ve své minifirmě zaměstnával dva zaměstnance, byl přidělen k vojenským stavbám, což byly bývalé nechvalně známé PTP, tedy pomocné technické prapory, kam byli během povinné vojenské služby zařazováni branci, kterým komunistický režim natolik nevěřil, aby jim mohl svěřit zbraň. Na vojně mu pomohla jeho muzikálnost, protože po přeložení na poddůstojnickou školu nastoupil do vojenské kapely jako klarinetista. Po ukončení vojenské služby odešel do Mladé Boleslavi pracovat na výstavbě závodů Škoda a dálkově si dodělal pedagogické vzdělání. Pak nastoupil jako dílenský učitel a vychovatel na učiliště v Sadské. V roce 1965 se oženil s Jaroslavou Jehovou (*1944) a v roce 1965 se manželům narodil syn Radek. Františka to však hodně táhlo ke kultuře a tak využil šance a koncem 60. let minulého století nastoupil jako metodik výtvarného umění na Okresní kulturní středisko do Nymburka. Ale vzhledem k tomu, že neměl zájem o vstup do KSČ, po několika letech přešel do Okresního stavebního podniku v Poděbradech jako technik. Po roce 1989 se krátce vrhl do soukromého podnikání, kde využil své řemeslné dovednosti a pak už v penzi plně rozvinul všechny své koníčky, tedy hudbu, malování a regionální historii. Miloval tradice a k nim patřily i pravidelné spanilé jízdy a srazy motorkářů. Později přešel ke svému synovi do kapely Podlabáckej pacifik, ve které obohatil country písničky svou hrou na mandolínu. Podlabáckej pacifik nejméně 15 let vystupoval v oblíbeném pražském country salonu Zelená liška. Stejně tak každé léto vyráželi muzikanti hrát do Chorvatska na ostrov Krk do Bašky. A jako milovník historie s mimořádnou pílí i nadšením postupně restauroval nástroje bývalých Poděbradských tamburašů a následně obnovil jejich hudební tradici jako interpret, moderátor i kapelník. Dokázal poutavě vyprávět nejen o historii kapely, ale i o každém jednotlivém specifickém nástroji. Doma si založil velkou sbírku historických reálií z Poděbrad, mapoval historii Poděbrad, měl spoustu fotografií, alb i archiválií. Sepisoval novinové články, pořádal výstavy a přednášky. V roce 2012 získal Pamětní list starosty města Poděbrady, následující rok je zvolen v anketě čtenářů Nymburského deníku do Síně slávy (Nymburský Otík) a v témže roce získal i Záslužný list města Poděbrady za významný přínos poděbradské kultuře a oživení tradic tamburašů. V roce 2019 mu město Poděbrady udělilo Čestnou medaili za dlouholetou práci v oblasti kultury a předseda Senátu Parlamentu České republiky Miroslav Kubera mu věnoval Pamětní list. František se rád aktivně účastnil nejrůznějších retroakcí, jako třeba byly cyklistické výpravy a tak se stalo, že byl v historickém kostýmu i s kolem kostitřasem zvěčněn akademickým malířem Attilou Vörösem na výzdobě poděbradské autobusové zastávky číslo sedm v téměř životní velikosti. (LL)