*1926 – †1999
Bylo mu třináct let, když se do Poděbrad přistěhoval budoucí významný český operní režisér, dramaturg a také uznávaný šéf opery v Plzni. Jeho nová adresa byla Smetanova ulice 5, Vila Horynka. Pěknou prvorepublikovou vilu, jako vůbec první dům v nové poděbradské ulici, tady postavil jeho dědeček Josef Horyna a v roce 1939 v ní našli útočiště Oldřichovi rodiče i jeho sestra Marie, pozdější známá lékařka v Poděbradech i v nedalekém Městci Králové. Oldřichův tatínek, Oldřich starší, pracoval jako okresní školní inspektor. Malý Oldřich v Poděbradech zase podnikal své první jevištní krůčky v místním Divadelní spolku Jiří. A divadlo v kombinaci s hudbou ho oslovilo natolik, že po základní škole a maturitě byl přijatý na operní oddělení pražské konzervatoře v pěveckém oddělení profesora Jana Konstantina. Studium však bylo přerušeno uzavřením škol a totálním nasazením. Po válce pak vystudoval v roce 1949 na Filozofické fakultě UK hudební vědu, estetiku a filosofii a téhož roku nastoupil do Severočeského divadla v Liberci. Tím začala jeho profesionální divadelní dráha. Zpíval ve sboru, hrál drobné epizodky ve všech dramatických žánrech, asistoval režisérům, spolupracoval při vydávání divadelního časopisu. V roce 1955 se poprvé představil jako režisér na liberecké operní scéně. Kromě Liberce působil v divadlech v Plzni, ve Varnsdorfu, v Klatovech, v Chebu, v Šumperku, v německém Zwickau, aby nakonec zakotvit opět v Plzni, kde byl v letech 1980–1990 šéfem opery. Při angažmá ve varnsdorfském divadle se setkal s herečkou Jarmilou Horskou (1931–1984) a začali spolu žít. Významně se tak podílel i na výchově jejího syna Borise Rösnera (1951–2006), budoucí hvězdy českého divadla a filmu. Malý Boris se svou maminkou pravidelně několik let trávili léto právě v poděbradské vile Horynka ve Smetanově ulici. Oldřich byl dvakrát ženatý. Se svou první ženou, sólistkou opery divadla v Liberci Janou Hanusovou (1922–2014) měl dvě děti. Janu a Oldřicha. Se svou druhou ženou Margou, měl syna Alexandra. A právě jeho syn Oldřich (1960), dnes sólista Státní opery Praha, režisér a muzikálový herec vzpomínal na svoje letní pobyty v Poděbradech u babičky: „Bylo to pro mě, jako pro malé dítě, vždycky zvláštní a do Poděbrad k babičce v létě jsem se moc těšil. Naši už v tě době byli rozvedení, takže přes rok jsem se s tátou vídal jen velmi málo. Intenzivněji jsme spolu byli právě jen v létě 14 dní v Poděbradech. A pro mě byla naše rodinná vila něco jako zakleté 19. století. Nejen tím, jak byla postavená a zabydlená, ale i způsobem, jakým jsme tam v létě žili. Ráno táta došel pro čerstvé housky – mimochodem, tak skvělé pletenky jsem už nikdy nikde nejedl. Pak byla společná velká, opulentní snídaně a po snídani odjezd s tátou na tenis. Pak návrat na skvěle připravený oběd babičkou. Po obědě si vždycky šli dospělí na 20 minut lehnout, což mě jako dítě neskutečně točilo, ale dnes už to chápu. Já jsem chtěl k vodě. Po probuzení byl konečně odjezd na Cidlinu a koupání. Kolem sedmnácté hodiny návrat a káva na zahradě. Večer následovala pravidelná procházka za šraňky, kde jsme s tátou počítali vagony, a šli dál až k prvním nebo druhým topolům. Po procházce jsme seděli všichni v jídelně a buď táta hrál na piano nebo jsem s ním hrál šachy. Karty se nesměly, to je přece hazard. Ve vile nebyla televize, a tak si pamatuju, jak jednou večer dávali film Vinnetou – Rudý gentleman a já seděl na verandě, koukal do oken protějšího baráku, kde běžela televize a usedavě jsem plakal. Vybavuji si, jak jsme se v Poděbradech potkávali s nějakým čahounem Borisem a s tetou Jarmilou. Ale Boris se spíš bavil s mou sestrou, se kterou si byli věkově blíž. Později jsme se ještě krátce sešli už jako dospělí v angažmá v Liberci, odkud odešel Boris do Národního divadla.“ Oldřich Kříž starší, kterému je věnován tento krátký životní příběh, měl vedle hudebně a herecky nadaného stejnojmenného syna, neméně talentovaného vnuka Jana (1985), který je dnes nejen úspěšný muzikálový herec, režisér, ale také člen populárního pěveckého kvartetu 4 tenoři, který je pokračovatelem rodinné hudební a divadelní tradice. Je to dáno tím, že už oba rodiče jeho babičky mezzosopranistky Jany Hanusové byli koncertními pěvci na Moravě a babiččin bratr byl František Hanus, významný herec a divadelní režisér, dlouholetý člen Divadla na Vinohradech. (LL)